Tlapka | Pot, slzy a naděje

Bude to už pár týdnů, co ČT vysílala tento dokumentární seriál. Protože mě téma zajímalo, celou sérii jsem zhlédla. Dojmy z ní mám ale poněkud rozpačité...

Musím říct, že slovo dokument mi přijde poněkud přehnané. Ani teď, přes měsíc od vysílání posledního dílu, nevím, jaký byl záměr autorů. Co tím chtěli říct? A komu? Myslela jsem, že uvidím děti, které mají nějakou hlubší motivaci nebo rodiče, kteří si skrze ně naplňují své ambice. Na tohle došlo. Ale zdá se mi, že se nepovedlo proniknout pod povrch věci, více proniknout do prostředí (nemyslím si, že to bylo tím, že každému dítěti nebyl věnován samostatný díl, ale každý díl byl koláží několika osudů). Taky bych čekala, že se k dětem, rodičům a jejich postojům vyjádří někdo nezaujatý z oboru - třeba psycholog. Na druhou stranu je třeba říct, že zvolený přístup neovlivňoval diváky a ti si taky mohli udělat svůj názor, ale přece jen bych uvítala, kdybych se dozvěděla i odborný náhled na dané situace.

Druhou záležitostí je výběr aktérů. Nejsem odborník, abych mohla posuzovat, které z dětí je opravdový talent ve svém oboru. Ale podle názvu a předchozí propagace jsem čekala opravdu nadějná esa. Ve skutečnosti jsem viděla tenistku, která se snažila uhrát aspoň první kolo krajského okresu (jasně, i Kvitová takhle kdysi dávno asi začínala), houslistu, který hrál jen tak mimochodem a pro radost (skvělý přístup, ale proč v dokumentu o dřině a cílech, takových dětí jsou statisíce - pro kontrast?), no a herečku, u které jediné je jasné, jak se do filmu dostala - nepochybně ji její matka opět vnutila na casting. Což je zřejmě cesta, jakou byly děti vybrány. Kdyby si producenti sami vyhlédli talenty podle jejich výsledků, zřejmě by osazenstvo vypadalo jinak a poskytlo jiné možnosti.

Nejvíce mé očekávání co do zpracování seriálu naplnila zřejmě mladá krasobruslařka Petra. Bylo vidět, že rodiče její zájem berou přiměřeně vážně a že chce bruslit hlavně ona sama. Ona chtěla to mistrovství vyhrát, u ní byly vidět opravdové emoce. Viděli jsme ji nahoře i dole, jak se snaží vyrovnat s nervozitou, jak slaví vydařenou jízdu. Zdálo se mi, že ze všech dětí Petra byla nejpřirozenější a nejctižádostivější sama od sebe.

Ve srovnání s Petrou mě zklamalo dění kolem Nelly. Je jasné, že mluvit o mladé tenistce z Karviné bez zmínky o Radku Štěpánkovi je jako hudba na Hukvaldech bez Leoše Janáčka, ale zdálo se mi, že bylo věnováno až moc prostoru Davis Cupu na úkor samotné Nelly. Proč? Nelly se mi zdála dost snaživá, ale zatímco Petra chtěla dřít pro sebe, u Nelly to vypadalo spíše na snahu nezklamat okolí, hlavně otce. Mimochodem, mně před odjezdem na lyžák otec říct "zraněná se nevracej", tak byť bych věděla, že je to stokrát míněno jako vtip, kdybych si nedejbože vymknula kotník, mám z toho solidní výčitky do konce života. Při tenisové lince jsem často myslela na svého spolužáka - tenistu. Několikanásobný mistr všeho možného, školních akcí se nadšeně účastnil, ale taky často cestoval do zahraničí. Tohle mi u Nelly chybělo - to je přece součást tenisu, cestování daleko a často na delší dobu, sám s trenérem a pár dalšími hráči. Zajímalo by mě, jak se takový tenisový talent pere třeba právě s tímto střídáním prostředí, s odloučením.

A do třetice sport - mladí boxeři. Jejich linka korespondovala s názvem série - byl vidět strach, s jakým nastupovali k zápasům s většími a zkušenějšími soupeři, jejich odhodlání dokázat něco sobě i ostatním z party (typický mužský kolektiv) i soudružnost v jejich tréninkové partě. Tahle partička mohla dost dobře z nudy dělat neplechu v ulicích, ale dostali možnost na sobě pracovat a využili ji. Věřím, že i když nikdy nepojedou na olympiádu pro zlato, naučí se spoustu dovedností pro život (a tím nemyslím jen sebeobranu).

V kontrastu s boxery jsme viděli i modelku Adélu. Bylo jí věnováno nejméně prostoru, možná proto v tom málu vypadala jako nejperspektivnější. Zároveň jsme se ale nedozvěděli nic navíc – třeba jak na sobě Adéla pracuje, co se týče jazykové vybavenosti. Palec nahoru ale za to, že nepadlo snad nic o kilogramech a kaloriích, dokonce se natáčelo i v jídelně, kde Adéla obědvala se spolužáky jako normální holka. Tady ovšem zase drhlo zpracování – otázky spolužáků byly tak nepřirozené! Mohl je položit někdo ze štábu, a nemuseli je násilně roubovat na dialog ve školní jídelně...

Kapitolou sama pro sebe je případ Nami a hlavně její matky. Kdo viděl, ví, o čem mluvím. Nejde o to, že si poplakala při přípravě na přijímačky. To snad občas každé dítě, když musí překonat nějakou překážku. Ale ten tik v oku, mateřský plurál v Namině věku (my jsme dostali roli, my jsme hráli, my chceme – fakt my?), matka sama splnila přání otce a teď si to vybírá na dceři. Producenti by se měli vrátit tak za tři roky, až Nami půjde do puberty. To by byl teprve materiál, snad s co nejlepším koncem. Věřím tomu, že Nami původně hraní bavilo, ale její matka její dětský sen usilovně přetavuje v noční můru. Chápu, je třeba se prosazovat, ale její matka působila nepřiměřeně vlezle. Musela jsem se hořce smát, když se snažila někde ohromit tím, že Nami už hrála v nějakém zahraničním filmu a pak prasklo, že šlo o nějaký studentský snímek. Ale Nami má ještě naději a zachovává si svou osobnost. Opravdu se mi ulevilo, když konečně získala "větší" roli, ale dokázala odmítnout požadavek, aby si nechala ostříhat vlasy. A také její klid na castinzích, zatímco matka vyšiluje, je dobré znamení. Věřím, že v pubertě si prosadí opravdu to, co chce, a budu doufat, že to nedopadne moc vyhroceně.

Na závěr si nechám svého osobního vítěze, Lukáše. Houslím se věnoval spíše jako hobby, což kontrastuje s ostatními. Ale spolu s jeho rodinou vypadali jako prototyp "tak je to dobře". Babička jako přísnější element, rodiče jako podpora v hobby, ale bez nátlaku na maximální úspěchy, a kluk, pro kterého housle nejsou vše, je taky skvělý matematik a tak dál. Líbila se mi jeho moudra při nákupu oblečení na koncerty i jinde. Když hráli s kamarády na plese a lidi je naprosto ignorovali, bylo mi trapně za "publikum". A on pak spokojeně řekne, že je to fajn, že aspoň nebyl nervózní, když si jich nevšímali. Zkrátka a dobře, ten kluk je bezvadný a určitě se prosadí - někde. Asi to nebudou zrovna housle, ale ve světě se neztratí.

Tahle "recenze" vyznívá dost negativně. Neměla jsem to v úmyslu, ale když nad tím teď zpětně přemýšlím... ta série měla slibné téma a něco, co mě táhlo k tomu podívat se na všechny díly. Zajímalo mě, jak se děti budou vyvíjet dál. Na druhou stranu si myslím, že se nepovedlo využít potenciál, který tohle téma bezpochyby má.

Seriál mě donutil klást si spoustu otázek, kde jsou hranice hobby a posedlosti, pohodového dětství a nepřiměřené dřiny, jak moc má rodič vyplňovat programem volný čas svého dítěte a kde mu má dát svůj prostor. Jsem ráda, že jsem musela chodit do nějakého kroužku, ale jeho výběr byl na mě. A že jsem si po většinu času mohla prostě zalézt do pokoje a číst nebo lítat po zahradě se psem. Takže tuto sílu seriálu musím ohodnotit maximálně. Pokud jsme ale měli proniknout přímo do života zvolených dětí a vidět opravdu dokumentární pojetí, jsem poměrně zklamaná.

Ohodnoceno v procentech? 45-55% celkem. Některé díly a linky více, některé méně. Čerstvě po zhlédnutí bych dala něco přes 60%, ale s odstupem zjišťuji, že kromě vlastních otázek ve mně dokument nezanechal to, co jsem očekávala.