Po milimetrech dospělejší?

15. říjen 2017 | 16.41 | rubrika: Den za dnem

Nechápu to, ale kde se vzala, tu se vzala, je tu polovina října. Jakože cože? No, může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je všechno, co s tím můžeme dělat.

Mám za sebou prvních 6 týdnů v práci. Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Asi dva nebo tři dny mi bylo fakt fyzicky blbě a cítila jsem na sobě stres, hloubala jsem, jestli mi to stojí za to, po pěti letech studia přeřvávat stádo děcek za tak mizerný nástupák, jaký mám. Jestli na to mám. Jestli jsem se šeredně nespletla, když jsem si myslela, že mě tohle bude bavit.

Týden mezi studentkou a učitelkou

28. září 2017 | 13.45 | rubrika: Den za dnem

Vzpomněla jsem si, jak kamarádka v červnu složila státnice. Když jsme odcházely z fakulty, roztáhla ruce, aby nás přibrzdila, a řekla: "Pomalu! Chci si užít, že je to naposledy!". To mně po srpnových státnicích nehrozilo. V noci jsem narozdíl od bakalařiny tentokrát spala a když ráno zazvonil budík, natáhla jsem si první nezmuchlaný kus oblečení (miluju šaty!) a vyrazila na fakultu. Tentokrát do práce. Seděly jsme tam s Terkou jak vyorané myši a celé dopoledne zabily prací, kterou jsme dělaly zbytečně, jak jsme zjistily po obědě. No, furt lepší než práci jenom předstaírat, že jo.

Odpoledne jsem vyrazila na tenis. Při třetím úderu mi praskla struna. Doteď jsem nevěděla, jaká je to rána. I s prorvaným výpletem na mě mamka uhrála asi tři game. Tak jsem do toho řezala.

Něco končí a něco začíná aneb Zázraky last minute

4. září 2017 | 19.53 | rubrika: Den za dnem

Fildu nechávám za zády a zamířím směrem k přírodovědě. Někde tam leží i má přihláška na matiku. Asi sama samotinká, protože je málo zájemců, a já ji v tom asi taky nechám. Ještě ve středu jsem tam snažně doručila potvrzení o úspěšném ukončení studia. Středa je pravěk. Je vůbec možné, že před dvěma týdny jsem se ještě učila na státnice?

V ulicích je rušno, všude plno dětí, často s rodiči. Na přechodech hlídkují měšťáci. Je první školní den, všichni jsou roztěkaní a zdivočelí. V tramvaji je mnohem větší klid než venku. Užívám si to. Užívám si, že tam nikdo neběhá a nechvátá, tramvaj jede sama. Užívám si, že konečně můžu dojíždět tramvají a ne autobusem, tak, jak jsem celých pět let chtěla. Užívám si i to, že se mi letos poprvé vyplatilo koupit si měsíčník, takže konečně nemusím váhat, jestli neušetřit peníze a nejít pěšky, ani hlídat, jestli vystoupím do deseti minut, aby se mi část jízdného vrátila.

Za mnou si povídají tři puberťačky a mluví docela rozumně. Těší mě, když ze zastávky vykročí stejným směrem. Objímají se se čtvrtou a jedna z nich přitom poskakuje. To se pak snadno pozná, kdo jde do prváku. Prváci s sebou mají často rodiče, ke škole se blíží maximálně ve dvojicích, a po ostatních se rozhlížejí, aniž by se s kýmkolli zdravili. Nejvíc se shlukují u hlavních dveří, na kterých je vylepený rozpis prvních ročníků.

Určitě se těší a jsou zvědaví na nové přátele, prostředí, předměty. Museli se snažit, aby se na tuhle školu dostali, spousta z nich si určitě vyloženě přála dostat se právě sem. A přesto teď třeba trochu váhají, jestli to byla dobrá volba, jak je ostatní přijmou a jestli to zvládnou.

Máme toho společného víc, než by se měli dozvědět. :-)

A proto si musím taky pořádně promyslet, co s blogem. Ale končit nehodlám. Myslím, že teď to teprve začne být zajímavé! 

Fakitol třikrát denně

27. červenec 2017 | 18.49 | rubrika: Den za dnem

... a stejně je to možná málo, protože...

Ne, nechme toho. Trochu života do toho umírání! :-)

Rozhodla jsem se naučit snídat. "Prázdniny", kdy se ráno musím kodrcat do Ostravy jen v minimu případů, jsou k tomu ideální příležitost. Takže jsem si nakoupila na Mixit.cz první dvě zkušební směsi... a další už jsou na cestě, protože mi zachutnalo. Sice zatím sním míň, než je asi normální porce, ale žaludek si zvyká. Přistihla jsem se, že se na snídani u těším. A dokonce se mi povedlo se ovesnou kaší zalepit ráno tak, že jsem neměla hlad až do dvou hodin, kdy jsem konečně po návštěvě zubaře mohla žvýkat. Takže dílčí úspěch jako hrom.

Nezastavujem, máme zpoždění!

21. květen 2017 | 17.31 | rubrika: Den za dnem

Anebo tak jo. Na chvilku. Dopoledne mi odpadl jumping, tak si to vynahradím tady - a pěknými pár skoky od ničeho k ničemu vám přiblížím, co se mi poslední dobou (ne)daří. Vzhledem k okolnostem je toho dost.

Dny před výbuchem

18. březen 2017 | 19.03 | rubrika: Den za dnem

Zdálo se mi, že po praxích mě čeká jen jedno - diplomka. Což byl docela zúžený pohled na věc, protože všelijakých drobností se vždycky přitrefí habaděj, aby nebyla nuda.

Leze na mě jaro

27. únor 2017 | 21.13 | rubrika: Den za dnem

Leze na mě jaro. Leze a leze a nedá pokoj, až tam vleze. Asi ne tak, jak by si někteří představovali, ale tíha zimní existence už se přece jen trošku odlehčila. Vzduch ještě po jaru nechutná, přesto se jinak dýchá. Stačilo pár slunečných dní a je to tady...

Půlka února?

13. únor 2017 | 11.09 | rubrika: Den za dnem

A sakra, a sakra, a sakra.

Čas je opravdu relativní, protože to, jak plyne poslední dobou, si neumím nijak spolehlivě vysvětlit.

Všechny cesty někam vedou, ale Řím to nebude

7. leden 2017 | 11.15 | rubrika: Den za dnem

Za dva a půl týdne skládám první ze tří státnic. Kdepak, "nevěřím na život po škole", potřebuju vymyslet, co dál. Zdá se, že se mi nabízí spousta variant, jenže po hlubším zamýšlení se roztřídí do kategorií "nereálné", "docela blbost" a "totální úlet".

Vánoce, Vánoce odcházejí

29. prosinec 2016 | 15.07 | rubrika: Den za dnem

Jak rychle přišly, tak rychle odešly. A teď už jenom můj nepříliš oblíbený Silvestr a hurá vstříc roku 2017. Od svých oblíbených sedmiček čekám mnohé a asi ještě více je očekáváno ode mne. Za rok budeme moudřejší. :-)

20161224_140346

Vánoce proběhly poměrně tradičně. Vzhledem k tomu, že jsem ještě ve dny, jejichž datum už začínalo dvojkou, řešila zkoušky a formality na studijním, abych mohla v lednu ke státnicím, jsem dárky sháněla ještě později než obvykle. Balení připadlo už klasicky až na Štědrý den. Každoroční boj. Letos jsem samotné balíčky stvořila dost obyčejně, ale pohrála jsem si s mašlemi a uvedla do života nový styl, soukromě přezdívaný ostnatý drát ála pohraničí. Nedělala jsem kličky a mašle, jen jsem natočila konce stužek a izolepou je přichytila tak, aby se táhly po celé délce balíčku. Na placatých dárečcích to moc nevyniklo, ale když jsem zabalila jeden vyšší a užší, tak to fakt vypadalo jako zeď s ostnatým drátem nahoře. :-D