Mamka odjela na dovolenou a protože mi jeden večer zabylo smutno, sestoupila jsem o patro níž ke svým prarodičům. Napadlo mě dělat si poznámky, kdyby padla nějaká vtipná hláška... nějak se to zvrtlo.

Červen utekl jako voda. Nakonec jsem si po jeho trvání docela odpočinula od učení, ale od července na to vlítnu. Nechce se mi, ale musím. Ale děje se i mnoho jiných věcí. A většinou příjemných. :)

Pondělí - musím jít do práce, potřebujeme domluvit posledních pár věcí před natočením soutěžního videa "videopohlednice města" - za týden je uzávěrka a video musí  být minimálně na cestě!

Úterý - musím do školy, píšeme zápočet. Od víkendu se učím, musím to mít z krku, zkouška z literatury a státnice se blíží, pak už pojedu na krev...

Středa - musím se učit na druhou zkoušku. Odpoledne učím.

Že jsem teď ze školy docela zdeprimovaná, jsem psala. Ale do mého života se neustále připlétají různé vtipné historky. A trapasy, ach jistě, trapasy! Ty to vždycky jistí!

Vánoce jsou za námi... a zkouškové taky. Taková malá provokace na úvod. :D

Na okně mám vystavené zamaskované dárky (zabalené se tomu fakt v mém podání říct nedá), což je můj jediný indikátor, že se blíží Vánoce. Podle toho, co je za oknem, bych to nepoznala.

Nepříjemnost tohoto roku pokračuje, ale utěšuju se, že už je skoro půlka prosince (z čehož mi díky zápočtům ale taky běhá mráz po zádech) a za chvíli je konec roku a ten nový prostě bude lepší. Věřím v to a rozhodla jsem se tak! :D Pak mi ale stačí podívat se na státnicové otázky a optimismus je zase v čudu. :D Může mi například někdo říct, proč cca 5 okruhů ke státnicím tvoří právo, když jsme k němu neměli ani jeden jediný předmět, jeden jediný semestr? Právo se na fakultě učí jako volitelný předmět - jeho kapacita je tím pádem pochopitelně omezená a když už si ho zapíšete, tak se vám může krýt s jiným, povinným předmětem (to se stalo mně, když jsem si ho chtěla vzít loni). Zcela vážně začínám uvažovat o tom, co se bude dít, když mě od státnic vyhodí (nebo když mě vyhodí ještě do státnic, eh). Ale, ne, dobře, trochu toho optimismu!

...aneb Jak se žije bez čichu

Necítím. Možná už jsem to tu někde někdy zmiňovala.

Nevím proč, zkrátka kromě dioptrií mám i čichový handicap. Nevzpomínám si, že bych kdy něco cítila, takže je to asi odjakživa. A dlouho jsem si to ani neuvědomovala, jak taky, když člověk nemá s čím srovnat? Poprvé jsem si to doopravdy uvědomila na gymplu během cvičného poplachu - do třídy vpadl chlap v protichemickém skafandru, hodil nám takové ty silné lesklé pásky, museli jsme utěsnit okna a pak, aby nám ukázal, co to je snadné šíření plynu, otevřel lahvičku se čpavkem. Během pár vteřin zamořil třídu, ale pro jistotu se zeptal, jestli je ještě někdo, kdo to necítí. Přihlásila jsem se. Chlap se příblížil, pořád nic. Zavřel to, až když už třída jevila známky otravy a zapřísahala mě, ať už řeknu své "ano". Necítila jsem nic...

Varování: článek jsou večerní zachmuřené výplody bez nadhledu

Letošní rok je podivný a slýchám to z vícero stran. Nechci to moc rozebírat, spousta z věcí, které mě letos nějak ovlivnily, patří do soukromí jiných. Jen vám řeknu, stojí to za prd a útoky jdou kolikrát do citlivých míst.

V pondělí jsem se vrátila do práce. Byla jsem dost vynervovaná, i když jsem věděla, že loni i předloni to klapalo, teď mi byla představa, že si stoupu před partu dětí, nějak proti srsti. Že to nebude dobré, jak to zvládnu a taková ta moje klasika. Ale když jsem si udělala přípravy, zapnula v práci interaktivku a šla si dolů k šatnám vyzvednout děti a představit se rodičům, když už nebylo zbytí, tak jsem se zklidnila a šlo to fajn. Rodiče se usmívali a děti byly úplně nadšené z tabule, když jsem jim ukazovala, že se na ni píše i prsty. Pak jsem šla odevzdat předškoláckou skupinu a vzala si školáky. Děti z 2. - 4. třídy a dva sedmáci. Takže paráda, budu dělat troje přípravy. :D Ale nevadí mi to. Hlavně, ať jsou děcka v pohodě a rodiče spokojení.

Mimochodem, letos mám úplně jiné děti než loni. Předškoláky učím vůbec poprvé, ale ve školní skupince nemám ani jednoho zloňska, jsou tam i ti sedmáci a "podařilo" se mi něco nevídaného - napříč všemi skupinami loňskými i letošními nemám žádné opakující se jméno! :D A na první příležitost se provalila i zřejmě největší kecka, jeden klučina mě hned ve dveřích uvítal (ne já jeho) s tím, že to tu zná, že už sem chodí na kroužky čtvrtý rok a osobně na třetí počítač od dveří nainstaloval Minecraft. Komunikativní děti jsou radost. :D A pak mě rozsekal tím, že když mu po dlouhé době naskočil monitor u počítače, s naprostou samozřejmostí zahlásil: "Heuréka!". :D