Tlapka | Čichám, čichám... marně

...aneb Jak se žije bez čichu

Necítím. Možná už jsem to tu někde někdy zmiňovala.

Nevím proč, zkrátka kromě dioptrií mám i čichový handicap. Nevzpomínám si, že bych kdy něco cítila, takže je to asi odjakživa. A dlouho jsem si to ani neuvědomovala, jak taky, když člověk nemá s čím srovnat? Poprvé jsem si to doopravdy uvědomila na gymplu během cvičného poplachu - do třídy vpadl chlap v protichemickém skafandru, hodil nám takové ty silné lesklé pásky, museli jsme utěsnit okna a pak, aby nám ukázal, co to je snadné šíření plynu, otevřel lahvičku se čpavkem. Během pár vteřin zamořil třídu, ale pro jistotu se zeptal, jestli je ještě někdo, kdo to necítí. Přihlásila jsem se. Chlap se příblížil, pořád nic. Zavřel to, až když už třída jevila známky otravy a zapřísahala mě, ať už řeknu své "ano". Necítila jsem nic...

U doktora jsem s tím nebyla. Sice jsem se vylekala, když jsem se dočetla, že ztrátu čichu může vyvolat i nádor v hlavě, když tlačí na nějaký bod, ale pak jsem si uvědomila, že kdyby to byl můj případ, musím za ta roky být dávno mrtvá. Prostě mám v součtu 10 dioptrií na očích a maximum na nose.

Žít se s tím dá, ale má to i své komické stránky. Všechny ty konverzační záležitosti typu "Necítíš něco?", "Mmmm, ten oběd ale voní!" nebo nejlépe "Hele, mám nový parfém!". Nutno dodat, že mé nejlepší kamarádky už si zvykly a upravily formulaci svých vět na "Ty sice necítíš, ale tady je strašný puch, pojď jinam!" nebo posledně moje spolužačka s brigádou v parfumerii "Hele, mám nový parfém, ten má ale krásný flakonek, že?". Protože vážení, takhle já si vybírám voňavky - podle obalu. A pak nechám někoho, komu věřím, ať mi z nich vybere nějakou přiměřenou vůni.

Přesto i já cítím ve vzduchu příchod jara. Necítím rozkvetlé stromy, ale vzduch mi "chutná" jinak. Čerstvý a zatuchlý vzduch ještě poznám. Akorát někdy mám problém poznat čistou mlhu a náš kvalitní smog ostravskopolské produkce. Fuj.

Výhoda je, že když necítíte vůně, necítíte ani smrad. Takže jsem automaticky zahradní uklízeč hromádek po naších pejsích, zneškodňovač zkažených potravin a jsem to já, kdo chodí otevírat okna do zatuchlých místností. Moc ráda taky vzpomínám na gympl, na exkurzi v čističce odpadních vod. Všichni spolužáci změnili barvu na bílou až zelenkavou, jak jsme se procházeli po mostcích nad obrovskými žumpami. Všichni jsme se těšili na konec výletu, ale jen já jediná proto, že už jsem měla hlad a těšila se na oběd.

Nevýhody ovšem převažují, naštěstí jde o drobnosti.

Nevoní mi jídlo (ale naštěstí chutná, to by byla podstatně horší ztráta!), květiny, parfémy, ani chlapi. Když přijdu ze školy a obědvám doma, nemůžu babičce u plotny říct "tady to voní!" a uhádnout, co je k obědu, dokud nezvedne pokličku.

Horší to je, když si vařím sama, to se bojím, že nepoznám zkaženou přísadu. V ledničce je třeba tři dny starý salám nebo otevřené mléko. Normální člověk si přičichne a ví, jestli riskuje salmonelu. Já musím suroviny posbírat a odnést na čichovou zkoušku někomu jinému. Nenávidím, když vařím a nikdo není doma! Navíc jsem odkázána na kuchyňský budíček, protože nepoznám že se něco pálí. A recepty typu "pečeme, dokud nezavoní", škoda slov.

Necítím ani sama sebe, takže mě pronásleduje strach, že smrdím. Sice dodržuji hygienu a používám "anti-deo", ale paranoia zůstává. Zkouším proto v obchodě každé tričko, abych se ujistila, že není příliš obeplé v podpaží. Parfémy dostávám zásadně jako dárek, sama si je koupit nemůžu.

Vůně narušují také můj partnerský život. Nemyslím tím teď ty teorie, že partneři si musí "vonět", i když na toto téma jsem si zažila taky spoustu vtipných konverzací, ale třeba to, že když jsem přes noc u svého drahého, mám v oblibě ho už v polospánku (jeho) vykopat z postele, aby zkontroloval, zda neuniká plyn. Mají totiž plynový sporák, ke kterému nemám důvěru.

Vypadáte jako buran, když dostanete květinu a nepřivoníte si a nepochválíte, jak "krásně voní". Takže pokud se mi to stane od někoho, kdo mě zase tak dobře nezná, tak to prostě udělám.

Ale pořád se bavíme o drobnostech, které se navíc většinou dají nějak vyřešit. Takže pokud bych se měla zříct jednoho smyslu, padla by moje volba na čich.

No a kdybych se někdy hlásila na pozici v čističce odpadních vod, tak se to bude skvěle vyjímat v motivačním dopise! :)

Co vy? Užíváte si každou omamnou vůni a trpíte nelibými pachy? Co vám voní nejvíce? Máte s (ne)vůněmi nějakou veselou historku? :)