Varování: článek jsou večerní zachmuřené výplody bez nadhledu
Letošní rok je podivný a slýchám to z vícero stran. Nechci to moc rozebírat, spousta z věcí, které mě letos nějak ovlivnily, patří do soukromí jiných. Jen vám řeknu, stojí to za prd a útoky jdou kolikrát do citlivých míst.
Podzim si skutečně "užívám". Nejhorší bylo, když mě rozbolely zuby. Bolest jako prase, lozila jsem po zdech. Hádejte, kdy? No ano, před říjnovým státním svátkem, takže jsem si celýprodloužený víkend vychutnala do dna. Naštěstí mě do toho všeho ještě seklo za krkem a tak trošku jsem si ho zablokovala - naštěstí proto, že mě mamka zfetovanou analgetiky (neúčinnými) nějakým způsobem dovlekla k naší masérce-fyzioterapetuce. Ta se hodně zajímá o přírodní medicínu a dala mi nějaké bylinkové kapky, které to vždycky po namazání ještě zhoršily, ale když se to přetrpělo, tak to bolest celkově odezněla. Naštěstí zubař, co má ordinaci naproti toho mého, neměl v pondělí jako všichni jiní volno a zub mi otevřel. Měla jsem tam zánět pod plombou, ještě teď jezdím pořád vyměňovat takové ty léčivé vložky.
Když mě přestala bolet huba, jsem si festovně nakopla prst. Měla jsem punčochy (rozhodla jsem se více nosit i přes zimu sukně) a ne ponožky, tak jsem jenom zkontrolovala, že prsty nejsou evidentně zlomené a špičky punčoch nejsou od krve. Pak jsem si zase nazula boty (které si mi tento týden totálně rozpadly, takže nevím, v čem si půjdu koupit nové :D) a běhala tak celý den. Zákeřně mě to přestalo bolet. Zákeřně proto, že jsem na to zapomněla a třetí den jsem zjistila, že jsem si při kopanci zlomila nehet a ten se mi zapíchl hluboko do prstu. Ta bestie tam zhnisala, celý prst jsem měla rudý a nateklý. :D Povedlo se mi ten úlomek vytáhnout (jak to, že jsem takový kus necítila?), hnis vytáhnout černou mastí a teď jenom doufám, že to nebude zarůstat.
Momentálně jsem jenom nachcípaná a stála při mě vyšší síla, že je v pondělí svátek, takže nejdu do práce.
Ve škole se ty průsery taky nějak kupí. Absolutně nestíhám číst četbu, psát analýzy, chystat státnicové okruhy. Pořád narážím na to, jak málo toho vím a jak moc toho vědět mám. A nevím. Těch pět dní "volna", co jsem si vyhradila na dohánění restů, jsem strávila nepoužitelná s těmi zuby. Jo a bakalářka, vážení, to je trapas! :D Sepsala jsem druhou verzi (první=propadák) a říkala si, že je to lepší. Ne perfektní, ale lepší určitě. Odevzdala jsem své dílo a modlila se, aby to bylo lepší. Přišel mi e-mail, že asi nemám zapotřebí se takto trápit a mám se dostavit na konzultace, že si popovídáme o novém tématu.
Měla jsem chuť s tím střelit už dávno předtím, několikrát. No, tak se mi to poněkud trapně splnilo. :D Musím ale říct, že moje paní garantka je skvělá. Byla velice hodná a profesionální, povzbudila mě, že je to spíš volbou tématu než mnou (Jestli nedám ani to druhé, bude to...), máme už i tip na nové téma, ale musí se prověřit, nakolik už bylo zpracováno. K tomu má přístup spíše ona a slíbila, že se ozve, takže čekám a modlím se. Já, neznaboh. Ale to téma vypadá podezřele slibně, dokonce se na jeho zpracovávání těším! Jen aby to vyšlo, že... Měla jsem krizi, že nemám z bakalářky ještě ani čárku (tedy použitelnou), a helemese, už nemám ani téma. :D Takže před sebou mám také spoustu papírování se změnou tématu na mém velmi oblíbeném studijním. Mimochodem, prospěchové stipko, na které mám nárok půl roku (od května, takže nepřeháním) ještě nemám, ale o den později vrácené knížky do knihovny, to si naúčtovali hned!
No a když už jsem měla pocit, že ztrácím půdu pod nohama, tak jsem ji na chvíli doopravdy ztratila. Včera přišel můj drahý na oběd. Byli jsme rádi, že jsme spolu, protože ani to se nám teď nějak nedaří. Dostal chuť na sladké, tak jsem vařila krupici a přitom jsme si povídali. Ve chvíli, kdy kaše začala houstnout, se se mnou začala propadat zem - měla jsem strach, že se mi podlamují nohy a pustila jsem madlo hrnce, abych ho na sebe nepřevrhla. V tu chvíli se země zase prudce zhoupla nahoru a všechno se zatřáslo. Nastala dlouhá sekunda, kdy jsem se hrozně lekla, že babka dole odněkud spadla a přerazila se. Než jsem ale stačila něco říct, země sebou zase škubla, teď se spíše třásla směrem do stran.
Trvalo to takových 7-10 vteřin a ty vteřiny se hrozně táhly. Nejhorší ale bylo to ticho, jak jsme mlčky pozorovali stěny a strop, a k tomu hrozný hluk z drnčícího nábytku, oken, věcí v kuchyni. Pak to přestalo. Kaše, i když už zhoustla, se vlnila. Oběma nám bylo jasné, že tohle nebylo dole, ale v dole. Otázka byla kde (na Kolik...? se nám nechtělo myslet). Na otřesy jsme tady zvyklí, ale právě proto jsme věděli, že tohle bylo mimořádně silné. Zapnuli jsme místní rádio, ale tam se vše dostalo až po více než hodině. Nejrychleji zareagoval Facebook, kde jsem se v diskusi dočetla, v jak širokém okolí otřes cítili. Volala jsem i druhé babičce, bydlí v 9. patře paneláku a říkala, že zrovna seděla proti oknu s balkonem - podle pohybu zábradlí oproti pozadí viděla, jak moc se houpe celý dům.
Nedokážu si představit, jak to vypadá v Japonsku, kde mají mnohonásobně silnější zemětřesení. Sice vše projektují tak, aby to ustálo co nejvíce, ale k nepříjemnému pocitu stačí už jen ten pocit, že země, kterou bereme jako jistou a nehybnou, tak jistá a nehybná není...