Vítejte!
Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)
Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)
Článek Zamyšlení o sourozencích
Komentáře k článku: Zamyšlení o sourozencích
zatoulanaovce: Já jsem původně z dvojčat - bohužel můj první brácha, tu není, "dal přednost" mě. Dodnes mě to tak nějak... vnitřně mrzí. Dokážu si živě představit život s bratrem, přesně na den stejně starým... nebýt jeho, nebyla bych ani já.
Každopádně v sedmi letech jsem do toho "praštila" a řekla si, že je prostě nemožný nemít sourozence, když -ho všichni mají- a tak je tu brácha o osm let mladší, než já a často se vracím k otázce: "Nebylo by nám s mamkou líp, kdybychom byly sami?" Potom se za to stydím. Nevyměnila bych ho, ale v 90% případů je to s ním katastrofa a to je teprve druháček 
.
zz: Když jsem byla menší, mockrát jsem si přála abych byla jedináček. Protože nás s bratrem dělí 5letý věkový rozdíl, každý si nejprve všímal jeho a pak až mě, to mě nehorázně štvalo a žárlila jsem. 
Dneska můžu říct, že jsem nesmírně ráda, že toho uličníka mám. . Jsme na sebe tak nějak divně napojení. Pořád mám sice tendenci svého malého brášku (, který je asi tak o půl hlavy větší než já) ochraňovat, ale nezdá se, že by mu to vadilo, zatím. 
---
zz.pise.cz
mujer: Jsem také jedináček a nestěžuji si. Je sice pravda, že jsem náročná na to, mít vlastní klid...zavřít se do pokojíku a nebýt nikým rušena, v klidu si číst, nebo jen tak ležet a přemýšlet..protože když potřebuji společnost, jdu za kamarády. Navíc mám stejně starou sestřenici, se kterou jsem zažila a určitě zažiju spoustu chvil....takže takovou parťačku mám, jen ne pořád u sebe..a to je možná výhoda.
nexie: Já jsem jedináček a někdy je to opravu fajn. Nikdo vám nepřepíná telku, nemusíte se prát o knížku, hračku, počítač, cokoliv. Člověk má takový svůj klid, a v podstatě se všechno točí kolem něj. Mám dva bratránky a skvěle si s nimi rozumím, vlastně je beru jako bráchy. Ale na druhou stranu, když se kolikrát tak zamyslím, přijdu si tak nějak sama. V naší obr rodině jasem jedinej jedináček. Což jsem si uvědomila až teď, když jsem se nad tím zamyslela. Vždycky jsem si přála staršího bráchu a mladší nebo stejně starou ségru. Bohužel už to nějak nevyšlo. Škoda. 
ale tak přítel je z velké rodiny, má dva sourozence, takže myslím, že se nemusím bát, že by byla naše rodina nějaká chudší
boudicca: Se sestrou vycházím, i přes naprosto odlišné zájmy, překvapivě dobře. Možná je to tím, že společně doma moc nepobýváme Ale ona je povahově nehádavá, to mi vyhovuje. Máme od sebe 5,5 let rozdíl a myslím, že je to hodně. Když jsem si já chtěla hrát hry, byla na ně ona maličká, a když vyrostla a chtěla hrát ona, já už jsem si hledala zábavu jinde.
sargo: Myslím, že se tu tak trochu rýsuje, v čem býv problém s jedináčky v partnerských vztazích Ač zamozřejmě nebývají nutně rozmazlení a sobečtí, jak se rádo říká, tak ten jejich nevědomý předpoklad, že nadále budou mít své soukromí a klid a bude se odvíjet čistě od jejich potřeb (a ano, svůj ovladač k televizi atd ), je pak těžké se přizpůsobit, že mají doma někoho, kdo je s nimi na roveň... dá jim podstatně víc práce se přizpůsobit než někoho, kdo je šťastný, že má doma někoho, s kým se domluví místo toho, aby to usměrňovali rodiče Často se sebou příliš operují jako se samostatnou jednotkou. Ale s trochou snahy se to samozřejmě usměrní. Problém je s těmi, co jim to nedochází 
nexie: Ale tak asi na tom něco bude. Já jako jedináček, ač si myslím, že nerozmazlený, jsem byla zvyklá na svůj klid, pohodu a tak. Teď, když žiju s přítelem, je to zase jiný. Teď už se to srovnalo, ale ze začátku to bylo takový divný, že se najednou musim s někým dělit o tohle, o tamto, že chce po mě vědět tohle, tohle a tohle a že to musí nějak fungovat. Troufám si říct, že mě ale za ty tři roky vycvičil a už mi to nevadí tak, jako mi to vadilo na začátku... že už nemám prostor sama pro sebe, na kterej sem byla zvyklá. 
sargo: A co teprve ho mít vedle sebe a s úžasem pozorovat, co všechno mu nedochází čistě proto, že... mu to nedochází!
embecko: Já mám staršího bratra. A naše vztahy nebyly nikdy nic moc. No a za poslední dva roky jsme se neviděli vůbec... Takže člověk si asi fakt nevybere...
marinka: Tak já to vidím zas z jinýho pohledu. Mám o 3 a půl roku starší ségru a naše vztahy od dětství byly různý.
Jako jestě hodně malý holky jsme si docela hrály, pak mě začala odstrkovat, že už je velká a :"nelez za mnou!" atd.Nejdřív mi to vadilo, pak už ne, už jsem taky měla svý kamarády a toliko jí nepotřebovala. No a časem se to upravilo a s přibývajícím věkem se to lepšilo a vycházely jsme docela dobře a vycházíme pořád. Ale taky se semtam neshodnem. Jinak jsem ráda, že mám sourozence.
Na druhou stranu Kamínek je jedináček, a prý mu to nikdy nijak moc nepřišlo.
jarmik: Můj brácha je o 8 let mladěí a je to skvělé, že existuje. Přinejmenším je to obohacení kulturní, každý rok mi doporučí knížky, hudbu, filmy, místa na cestování; občas ho vezu k našim nebo od našich zpátky, probereme v autě hudbu. Nebo mi aspoň nechá jednou za půl roku duchaplný komentář na blogu.
Ta zkušenost mít bratra byla rozhodující, proč jsem chtěl si pořídit druhé dítě, že jsem to chtěl tomu prvnímu dopřát. Z pohledu rodiče by pro nás bylo mnohem pohodlnější mít dítko jen jedno.
radka: Za sourozence jsem strašně ráda, i když s obouma teď tříská puberta, nevím co bych bez nich dělala
marieke: Taky jsem jedináček (mám teda dva mladší nevlastní bráchy, ale skoro se nevídáme). Občas mi bývá dost smutno, ale tak zas mám přátele a ani si neumím představit, jaké by to vlastně bylo, jen podle okolí teda a tam jsou ty sourozenecké vztahy různé Každopádně svoje dítě bych o sourozence ochudit nechtěla.