Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

sargo: Myslím, že se tu tak trochu rýsuje, v čem býv problém s jedináčky v partnerských vztazích Ač zamozřejmě nebývají nutně rozmazlení a sobečtí, jak se rádo říká, tak ten jejich nevědomý předpoklad, že nadále budou mít své soukromí a klid a bude se odvíjet čistě od jejich potřeb (a ano, svůj ovladač k televizi atd ), je pak těžké se přizpůsobit, že mají doma někoho, kdo je s nimi na roveň... dá jim podstatně víc práce se přizpůsobit než někoho, kdo je šťastný, že má doma někoho, s kým se domluví místo toho, aby to usměrňovali rodiče Často se sebou příliš operují jako se samostatnou jednotkou. Ale s trochou snahy se to samozřejmě usměrní. Problém je s těmi, co jim to nedochází