Jak je všeobecně známo, nebyla jsem na srazu. A už se rozkřiklo i proč. Tak popojedem. :)

Původní představa o průběhu dnešního dne byla jiná. Ale ani různé peripetie by neměly překazit to, co se na dnešek chystalo. Myslím, že i ti, kteří se nezúčastnili srazu píše.cz, nebo nemají přístup pod heslo, si zaslouží znát odpověď na pár otázek.

Proč jsem přestala brát schody po dvou.

Proč si okamžitě zavazuju rozvázané tkaničky.

Proč jsem přestala dobíhat tramvaje.

Proč chodím u zábradlí.

Sluší se udělat tečku za touhle minisérií. V minulém díle mě mé spolubydlící ponoukaly, abychom protivné a vlezlé Máni přepsaly jídlo na objednávkové kartičce.

Ano, nějakou dobu jsem tu nebyla. A je docela možné, že tady zase nějakou dobu nebudu. I když, třeba ze sebe setřesu doznívající syndrom červnové učitelky a bude zase víc elánu a odvahy psát.

Přiznám se, že červen byl bohatý na zážitky, ale když jsem uzavřela známky a konečně získala čas o nich psát, padl ten čas na něco jiného. Na spánek. Ano, jsem ten typ, co pokud nemá čtyřicítky horečky, tak přes den nezabere, byť je sebevíc utahaný. Koncem června a začátkem prázdnin jsem se prospala. Po obědě jsem si lehla, pustila video a najednou se vzbudím a doufám, že je pořád stejný den. Usnula jsem u Wimbledonu! Jasně, nehráli naši, ale i tak. :-D Těšila jsem se na tyhle prázdniny strašně moc, nechci je úplně celé prospat... no ale když si to tělo žádá? :-)

Osm let na gymplu jsem běhávala kolečka v tělocvičně, jejíž jednu stranu tvořila horolezecká stěna. Občas mi bleskla hlavou myšlenka, že bych to mohla zkusit, ale nikdy jsem se tomu reálně nepřiblížila.

A pak jsem odmaturovala a stěna se mi doslova vzdálila. Začala jsem hrát tenis, chodit do fitka na lekce jumpingu a bosu. Což jsem si ohromně užívala a zdálo se, že této kombinaci zůstanu věrná, jenže pak mi zdraví vystavilo stopku. Už tři měsíce před operací jsem musela najet na klidový režim. Domnění, že je to jen pauza, mi vydrželo až do lázní. Tam jsem se velmi pomalu rozhýbávala, protože můj povolený pohyb za posledního půl roku čítal jen chůzi po rovině a do schodů. Domů jsem se vracela obohacená o zkušenosti s novými typy cvičení zdravotního typu a doporučení se na jumping a kardio bosu vykašlat. No a jelikož nejsem v situaci, kdy bych chtěla něco riskovat, musela jsem se začít poohlížet jinde.

Mezitím začala lézt Niki, moje spolužačka z výšky. Takže slovo dalo slovo a na několikátý pokus se nám povedlo dohodnout společný termín.

Nebudeme si nic nalhávat. Už delší dobu mám pocit, že tahle blogplatforma skomírá. Ale víte co?

Shoda náhod mě dnes dovedla na můj téměř tři roky starý článek. Zatlačila jsem slzu nad některými nicky, po kterých se dávno slehla zem. Až bude úplněk, zavyju na měsíc na jejich počest (jo, ty prázdniny už fakt ceklem potřebuju). Zdá se mi, že byť několik skvělých lidí přibylo, není jich zdaleka tolik, jako kolik se nám jich vytratilo z očí.

Bylo by to smutné čtení, kdyby skrz něj neproskavalo tolik skvělého - že mnozí tady stále ještě jsou. Že to Damn Girl tehdy nezabalila, ale drží se doteď. Že se Lvice nejen chtěla přidat ke srazu, ale dokonce ho právě ona zorganizovala! Že se ten sraz sakra vůbec konal, a oslavné články pak vycházely dalších čtrnáct dní! Vždyť je to skvělý!

Pokračování lázeňské vzpomínky. Zatlačuju slzu v oku. Jak mně tam bylo dobře!

Až na Máňu, teda.

Co se mi domů přistěhoval můj drahý, snažím se předstírat hospodyňku. V úklidu mě to moc nepopostrčilo, utírání prachu mě nebaví pořád stejně, ale učinila jsem značné pokroky v kuchyni. Vařím častěji a více střídám jednotlivé recepty. Zatím to sice pořád není nic těžkého, ale přece jen se můj repertoár rozšiřuje (i když pokud svěřím volbu mému drahému, stejně skoro vždycky skončíme u chilli con carne). 

Mnulý týden dotáhl z obchodu kilo mrkve, přiečmž doma si hovělo dalšího půl kila mrkve z předchozího nákupu. A když jsem se ho ptala, co mám jako vyrobit z tolika mrkve, aby se nezkazila, obratem opáčil, že mrkvánky. Ty kdysi dávno jednou nebo dvakrát upekla babka. Kde se mu to vynořila v podvědomí, těžko soudit, nicméně zatnula jsem zuby a pustila se do toho. A protože ten recept je naprosto jednoduchý, výsledek báječný, k jaru se báječně hodí a tato rubrika dlouhodobě zeje prázdnotou, podělím se o něj s vámi!

Už dlouho mi v hlavě leží článek, kde bych shrnula své lázeňské zážitky. Pondělní apríl mi však připomněl speciální epizodu mého pobytu, která si samostatný příspěvek zaslouží.