Takové jaro jsem ještě nezažila. Co duben začal, květen a červen rozjížděl ve velkém.

Delší dobu jsem se tady neobjevila. Na píše jsem zavítala často, ale z mobilu se mi nechtělo psát články a mnohdy ani komentáře, vysílat z hotspotu data a připojit se s notebookem žralo spoustu baterky, a tak jsem se až teď dočkala a otevřela notebook - včera, po šesti týdnech zde, nám přišli zapojit wifinu. Prosím vás, neptejte se, proč tak pozdě...

Tento duben byl... vskutku aprílový. Od začtáku až do konce.

Jaro je tady a babku to láká ven. I Aťku to láká ven. Takže když drandí v kočárku nebo babka osedlá kolo a já jdu hlídat dědu, beru s sebou proutí a kroutím, co to dá. Děda tak byl svědky mnoha mých experimentů, povětšinou úspěšných, a kupodivu jsem v něm projevila zájem o disciplínu, kterou by nikdo nehádal. Kdyby nám někdo před čtvrt rokem řekl, že mu budu vysvětlovat košíkářské základy, smáli bychom se oba. Konec srandy, další košíky jsou na světě a já si čím dál tím víc říkám, že se nemám za co stydět!

Březen, za kamna vlezem. Nejradši bych se toho držela, ale čekalo mě vyřizování spousty věcí. A několik překvapení.

Ano, ano, jak tušíte - stále pletu a jsem čím dál urputnější. Proto si košíčky pustím i na tento blog. Mám sice pedigu věnovanou i dvoustránku v diáři, ale jako zálohu bych potřebovala ještě nějaký prostor, kam si mohu zapsat své poznatky. Protože co košíček, to nové objevy!

Únor je nejkratší měsíc v roce, ale i tak nám přinesl spoustu pěkných momentů. Asi nevydají na žádné velké povídání, ale za zmínku - a zejména za zapamatování - určitě stojí.

Jak jsem se už zmínila, koupila jsem si na sklonku ledna něco, co by pro mě dříve bylo za trest. Jenže tato doba a mateřská dělaji s lidmi divy. A tak, když jsem při hlídání Aťky vařila oběd a stahovala software pro distanční výuku svého kurzu, mě popadla intenzivní potřeba uplést košíček.

Mě.

Uplést.

Košíček.

Potřeba!

K ruční práci chovám obdiv, tím spíše, že sama neumím žádnou. Nešiju, nevyšívám, nepletu, neřezbařím. Kdysi dávno mi babka ukazovala háčkování. Stvořila jsem klubíčko jednoduchého řetízku, každé očko jinak velké a hrozné, a tím jsem skončila. Při představě, že musím něco hezky vystřihnout, se zpotím, a k podobným činnostem usedám a priori dílem zdeprimovaná, vynervovaná a zklamaná z výsledku. Ne bezdůvodně, po zkušenostech. Ostatně i mé vaření vypadá podobně - jídla, která umím, chutnají povětšinou dobře, ale estetické aranžování na talíř, pro-sím-vás!

Jenže myšlenka na pletení košíků nezmizela, dotírala dál. Ani netuším, ve kterém zákoutí mysli se vylíhla, protože v tu chvíli jsem s žádným košíkem nepracovala ani se neříkala, že by se mi hodil. Jenže už zapustila kořeny a nedala se odbýt. Navíc jsem si uvědomila, jak vděčný dárek by to byl pro mé hnízdíví kamarádky, a že i mě a mamku letos čeká oddělení domácností. Takže, když jsem uložila Aťku, probádala jsem internet. Zjistila jsem, že to nevypadá tak složitě, a že základní vybavení nestojí mnoho. No a rozhodla jsem se, že už jsem v životě utratila prachy za větší hovadiny, a když teď povedu ty kurzy, můžu si dovolit obětovat pětikilo. Kontaktovala jsem jeden rodinný e-shop a ochotný majitel mi téměř obratem poradil, co zařadit do začátečnické výbavy. Za pár dní mi doma přistál balík se dvěma svazky proutí a několik hotových den oblých tvarů.

Slibovala jsem, že budu po Novém roce psát častěji, že? Povídali, že mu hráli... ne, vážně. Články budou. Stalo se pár věcí, díky nimž mám dokonce nápady na další články. A taky pár, proč mám na ně ještě méně času, než jsem předpokládala...*