Květnové a červnové momentky

Takové jaro jsem ještě nezažila. Co duben začal, květen a červen rozjížděl ve velkém.

Spousta dřiny se točila samozřejmě kolem stěhování. Podepisovaly se smlouvy a hypotéky, plánovala přestavba, a mezitím se ještě více makalo v dosavadním domovu. Dva dny jsem proklečela v archivu dědovy kanceláře. Když odešel do důchodu, všechny šanony dal do sklepa, že se za pár let dají do skartu. No samy se tam nedají, že jo. Takže jsem udala Tomovi Aťku, zasedla na zaprášenou deku a třídila papíry, fólie, složky, bílé a barevné, odstraňovala sponky, vázala do balíků... a celá zeď dokumentů pomalu mizela. Plný kufr a zadní sedadlo šanonů jsem pak odvezla do sběrného dvora, kde jsem udělala parádní ostudu, jelikož jsem se v úzkém prostoru mezi kontejnery a přistavenou dodávkou s bordelem pracně otáčela a vrátný pak na mě bezradně hleděl, když jsem se hrnula k hlavní bráně.

"A víte, že jsem vám vzadu otevřel, že je to tu průjezdný, že jo?"

No nevím, no. Jsem tu poprvé a po tomhle i naposled.

Mamka pak do dvora odvezla ještě tolik bordela, že by si se všemi tam už mohla tykat, ale mně už tam z nějakého důvodu nikdo neposílal. :-)

Povzbuzená úspěchem s likvidací archivu jsem vytřídila i oblečení. Upřímně, pořád ho mám hodně. Ale je mi líto vyhodit věci, které ještě slouží a jsou v dobrém stavu. O tom, že by je někdo koupil, pochybuju, takže jsem něco věnovala známým, něco charitě a něco jsem prostě vyhodila. Ten zbytek holt donosím a do té doby jsem si nákupy oblečení zakázala, už v prosinci jsem si kladla za cíl pořídit si maximálně 5 nových kusů do šatníku. Ostatně, zjistila jsem, že nic nepotřebuju. Tedy, skoro nic - s ohledem na blížící se léto to chtělo nové prsa plavky. Ale vletěla jsem do Sportissima a jedny padnoucí tam měli dokonce ve výprodeji, sláva! Úspěch jsem cestou domů korunovala na poště, kam mě babka poslala pro los - a paní za přepážkou po mně chtěla vidět občanku. :-D

Květen byl taky posledním měsícem, kdy jsem měla čas na pletení. Vyzkoušela jsem tzv. diamantovou vazbu a myslím, že až ji trochu potrénuju, budu ji používat ráda. Na prvním košíku vypadala ne úplně precizně a hlavně mi sežrala strašně moc času. Zato mě nadchnul košík, jehož vzor jsem sama vymyslela - takovou větvičku, kterou jsem pak ještě dozdobila výsekovými kvítky. Babička, která ho chtěla jako dárek pro tetu, se rozplývala víc než obvykle, tak se jí asi opravdu líbil.

Asi si do svého upletu taky takový.

Ale kromě pletení, často u spící Aťule nebo u webinářů, na které jsem se přihlásila v klidnějších dobách, čas nezbýval.

Tom konečně nastoupil do práce, takže jsem zůstala s Aťulí doma sama. Ona je pořád zlatá, ale zrovna se rozchodila a prostě nemůže být ani okamžik bez dozoru, takže mě péče o ni zaměstnávala od rána do večera. Co jsem tedy nestihla do Tomova nástupu do práce, jsem jen těžko doháněla po chvilkách, protože dostupný čas stačil tak akorát na to, abych uvařila (den předem, aby si Tom mohl vzít do krabičky) a snažila se udržovat byt aspoň na té poloprázdné a polozbordelené úrovni, v jaké je. Tomovi zase na chlapské práce zbývaly jen víkendy, protože volno si ve zkušebce vzít nemohl, takže zase nemohl hlídat a moje práce vázla a termín stěhování se blížil. :-)

Květen, červen (a červenec...) v kostce

Kvůli tomu se do balení o to více opřela mamka. Zase špatně. Balila pěkně, ale až moc všetečně.

"To vibrační sedátko po Aťce už dáme do charity... Co s tím hnízdečkem? A nemáš někoho, kdo by si vzal ty pleny, co Aťka nevynosila?" bombardovala mě a já mlžila a evakuovala věci z hromady na odvoz, jak jen se dalo, až do posledního květnového víkendu, kdy se konečně zastavila Katka a kápla u nás božskou, co já jsem věděla už dlouho. :-)

A červen mohl začít. Hned v úvodu měsíce mě zahřála u srdce zpráva od kolegyně, že jede se svou a mou bývalou třídou do zoo a děcka by mě ráda pozvala. Destinaci jsem měla za humny a byla i Aťka-friendly, ale termín neomylně kolidoval se stěhováním. :-( První červnový týden se k nám nahrnuly mamčiny kamarádky, nastávající majitel a jeho brácha a... začalo se opravdu stěhovat. Hromada krabic v garáži se o něco zmenšila a konvoj aut je převážel na novou adresu. Začátek konce, už opravdu.

Běžný život se ale nezastavil. A tak jsem si užila famózní české French Open, sice jsem viděla jen střípky + finále, ale to hlavní vyšlo. :-) Aťka dostala na balkon pískoviště a hned byl chvíli klid. Taky jsem upekla své první brownies a uvařila fazolový guláš, na který jsem dostala po letech hroznou chuť. Jednu neděli za mnou přijela kamarádka a během dlouhé procházky jsme pořádně probraly (zdaleka ne) všechno zajímavé a nové. Během Aťčina spaní jsem začala pracovat na dárku pro Ivu a její holky. Byla jsem svědkem rázného vymožení si zpět ukradené koloběžky u sklateparku. Tom maloval na nové adrese a já jsem vyexpedovala nějaké knihy na prodej. Aťce se vyklubaly stoličky. Můj bratranec ohlásil, že na Štědrý den taky čekají přírůstek do rodiny (Katka má taky krásné datum, 11.11., a spolužačka na Silvestra, tak schválně, jeslti to někomu z nich vyjde).

Prostě, život běžel dál, a stejně jako by se 25. 6. zastavil. Aspoň mi to tak přišlo, když jsem s Aťkou zavřená v pokoji, za jehož dveřmi stěhováci odnášeli a nakládali nábytek a krabice, stála s Aťkou na rukách a zírala na záběry z Moravy zpustošené tornádem. Mrazivé déja-vu. Když jsme se stěhovali na Traktorku (proč to neříct, kdo to tu zná, jistě poznal, odkud jsem), bylo 7. 7. 1997 a kulminovaly povodně. Tehdy mě hlídala babička a já si pamatuju, jak do krabic balila všechno možné, aby to věnovala potřebnějším, zasaženým tou přírodní kalamitou, děda mi ukazoval z balkonu 9. patra, jestli jde na Bohumín další déšť a pořád kolem kroužily vrtulníky. A teď jsme se zase stěhovali, zase všude krabice, zase pohroma a já málem brečela při představě, že by to měla Aťka zažít. Dva dny předtím jsem totiž cítila ohromný vztek, že kvůli pitomým sousedům (a dalším faktorům, ale oni přispěli HODNĚ) musím Aťku vytrhnout z prostředí, kde to tak zná, kde už má své rituály a jistotu (aby ona druhý den po přestěhování sebrala svou počuranou plínu a šla ji suverénně vyhodit přes celý byt do nového koše).

V podvečer jsem pak dala Aťuli do sedačky a vyrazili jsme do nového domu. Jako v pohádce - té, jak se nesmíte otočit, jinak zkameníte. :-( Čas byl tak akorát na večeři, umýt se a spát. V dalších dnech Tom s mamkou vybalovali a my s Aťkou jsme podnikaly první průzkumy okolí. Šla jsem se podívat, kde je sámoška, zastávka a tak... no a hned, jak jsem přišla na zastávku, jsem si všimla kartičky zastrčené za jednou tyčkou v čelní stěně.

Průkazka do školní knihovny mého bývlaého gymplu, ve městě, které jsem opustila. Jestli je to znamení, tak ho nechápu. :-D

Na přemítání holt nezbýval čas. Muselo se makat. Celý červenec, srpen... :-)