Únorové momentky

Únor je nejkratší měsíc v roce, ale i tak nám přinesl spoustu pěkných momentů. Asi nevydají na žádné velké povídání, ale za zmínku - a zejména za zapamatování - určitě stojí.

Největší novinkou a srandou měsíce se stal můj začátek s pletením košíků. Po malé zkušební objednávce následovala druhá, podstatně větší, a tak mám doma už i korálky, stužky, barevné proutky a materiál na decoupage. Jsem nadšená, když pár dní nepletu, chybí mi to. Po dlouhé době zažívám takové to nadšení, jako když rozehrajete novou hru nebo objevíte nové hobby, a těšíte se na každou další chvilku, kterou se tomu budete věnovat. Aktuálně čelím zatím největší výzvě - snažím se naučit plést hranaté košíky. Prvnímu pokusu přezdívám Mrs. Frankenstein, nebo lichotivěji Tančící dům. Ten druhý je podstatně lepší, ale do rovných pravidelných rohů mi pořád kus chybí. Ale nevzdávám se a pletu dál!

Moje dosavadní nejlépe hodnocené dílo - košík pro babičku do její červeně laděné kuchyně.

Několikrát mě čekalo příjemné překvapení ve schránce. Nejprve dorazil balíček od Barjohových za výpomoc s matikou, plý sladkostí a papírenských bebechů. Ooooh! Následně dorazil další, s dárečkem pro Aťku k narozeninám. Ooooooooh! A do třetice zásilka od Terky W. s dojemným dopisem, jestli jí půjdu za družičkou, a kvantem zasraných staniolových hvězdiček, které se okamžitě roztrousily po celém pokoji a dalo spoustu práce zabránit Aťce, aby je posvačila. Aaaaah! A absolvovala jsem telefonát s paní, které mamka posílala balíček v rámci projektu Ježíškových vnoučat, ale styděla se hovor vyřídit sama. Nicméně - měla dobrý nápad a podvrhla mi otázku, kdy má paní narozeniny, tak jsme paní poslali ještě jeden balíček jako překvapení. Za odměnu nám přišel milý dopis o jejím životě. :-)

Aťka nám dělá radost samozřejmě taky. V únoru velmi pěkně spala, většinou mě budila na kojení jen jednou v noci a pak až nad ránem, takže jsem se cítila mnohem odpočatější a měla více energie. Po dvou měsících kňourání jí taky konečně vylezly zuby - čtyři najednou. Chuděrka malá, to se držela ještě moc statečně. Pediatr nám v té době kvůli koroně zrušil očkování, uffff, to by bylo kombo... Aťule se samozřejmě naučila spoustu nových věcí a celkově je to srandovní roční mimino. Ano, Aťka už oslavila první rok. Objednala jsem u kamarádky dort a udělala jednohubky, mamka s Tomem nazdobili obývák, kam jsme naskládali dárky, a sezvali jsme na tu slávu hromadu hostů - jmenovitě Tomovu mamku, protože covid, že jo. Aťule měla na co koukat ještě několik dní, než to všechno vstřebala. A my taky, protože jako distanční součást oslavy jsme si s rodinou posílali své fotky v Aťčině věku.

Vždycky jsme si s Tomem představovali, jestli naše dítě bude po něm nebo po mně. No... Nejprve to vypadalo, že mám Aťku s Tomem. V létě se jí vyrýsoval obličej a vypadalo to, že ji mám se svým dědou. No a teď to vypadá, že ji měli ti dva spolu a mě k tomu vůbec nepotřebovali. :-) Aktuálně se mi nejvíce podobá barvou vlasů, ale jako dítě jsem byla blond, takže do budoucna počítám stejně s tím, že bude zase po Tomovi. Jednoznačně pojmenovat barvu jejích očí se nám taky nepodařilo. Kraje má modrošedé a prostředky kolem zorniček hnědozelené. :-D

Užila jsem si taky několik procházek s kočárkem, při jedné z nich jsem Aťce založila stavební spoření, když už je to tak velká holka. Při té příležitosti jsem se stavila i do nového vietnamského bistra a žasla, že i k nám na venkov už dorazila nová technika - vyvolávání objednávek přes pager. Pokrok holt nezastavíš. :-D

Po pracovní stránce únor přinesl velké výzvy. Tom absolvoval pracovní pohovor. Místo bohužel nezískal, ale ani jsme s tím moc nepočítali. Nabízená pozice byla mimo jeho obor a zájemců o ni bylo hodně. Mně se zadařilo více - uskutečnila jsem svou první distanční výuku. Byla jsem to první ráno hodně nervózní, protože co se 40 lidmi na drátě, když se něco real-time posere, ale vše proběhlo lépe, než jsem čekala, a i od garantky kurzu jsem dostala pochvalu za svou práci. Uffffff. Za možnost učit online jsem velmi vděčná, protože mi umožňuje zůstat v kontaktu s prací a něco si přivydělat, ale učit takhle na plný úvazek, natož dlouhodobě, bych nechtěla. Ten bezprostřední kontakt považuji za bezkonkurenční.

Podařilo se mi také postoupit do užšího výběru v literární soutěži. Trochu mě zklamalo, že vypsaná porota, která čítala kolem 10 členů, jen určila postupující, ale o finálním pořadí rozhodovaly hlasy na Facebooku. Tím jsem o soutěž ztratila zájem a na hru nepřistoupila. Já tak nemááááám rááááááda takové to "prosím, můžeš mi dát hlas na téhle stránce?", toho jsem si užila dost v začátcích internetu a svým prepubertálním prvním blogem. Takže jsem vyhrála prd, ale získala jsem dva nezávislé a nepodplacené hlasy. Díky, díky, neznámí dobrodinci. :-D

Co si tedy přát do března? Ať jsme pořád zdraví, máme klidné noci... a trochu toho sluníčko, prosím. :-)