Tlapka | Dubnové momentky

Tento duben byl... vskutku aprílový. Od začtáku až do konce.

Mise První boty

Na konci března se začalo oteplovat a Aťule začala ťapat, přičemž jí bylo naprosto jedno, že jsou zavřené obchody i hranice mezi okresy a nemám jí kde koupit boty. První dítě, první boty, chtělo by to se s někým poradit. Přece jí nebudu kupovat první ťapky online, aby si zkřivila nožku hned od začátku... Zvažovala jsem možnosti, čekala na rozvolnění, až nakonec mamka zašla o polední pauze k jednomu výdejnímu okýnku a zeptala se, jestli by nám nepůjčili domů několik párů bot na zkoušku. A prodavačka, když slyšela, že jsou to první botičky, mávla rukou, ať přijedeme, až bude naskladňovat nové zboží. Zítra kolem deváté.

Takže jsem sbalila Aťku, svačinku, plenky, respirátory, desinfekci, doklady, pracovní smlouvu na svůj distanční kurz, smlouvu o zápůjčce tabletu a tablet, který jsem "jela vyměňovat do práce". O Velikonočních prázdninách, na státní svátek. "To jako fakt nebude nikomu divné?" ptala jsem se mamky, ale jiná šance nebyla. 

Zavolala jsem Terce, která slíbila, že kdyby si to chtěli ověřit, alibi mi potvrdí a ještě je zjebe, že mě zdržují a ona na mě musí na státní svátek čekat.

"A nezapomeň hotovost," instruovala mě ještě mamka.

"A můžu ji mít v peněžence, nebo si ji mám zašít do podprsenky?" 

Při představě, jak mě na hranicích okresu otáčejí, mě braly mory. I když si o některých nařízeních myslím své, příčí se mi porušovat pravidla. Já jsem ve škole ani nikdy nepoužila tahák. Pro někoho jsem tím možná blbá, ale nelituju toho. Mamka se naopak čím dál tím víc těšila a pojala cestu jako bojovku a otázku cti. Husákovo dítě versus odchovanec Schengenu.

Ráno jsme vyjely, poprchávalo. Cesty prázdné. Stoprocentně nás budou brát... napětí gradovalo a pak se před námi vyhouply zátarasy, zúžení a hlídka v reflexních vestách. Stáli tam u auta a koukali na nás.

"Nezpomaluj, jeď, jeď," povzbuzovala jsem mamku, která začala smířeně brzdit.

"Nikdo tu není."

"Nic neukazujou, jeď!"

No a tak jsme... projely bez kontroly. V Ostravě nám pak prodavačka během deseti minut ("Pojďte radši tad dozadu, jo, ať sem nikdo nekouká...") položila pár otázek, prohlídla si Aťčinu nožku a na první dobrou nám podala skvěle padnoucí měkké botky a informaci, jak poznáme, že je čas pořídit další s pevnější podrážkou. 

Cestou zpátky už nás stavěli, ale to takový adrenalin nebyl, když už jsme se vracely k bydlišti. Takže Aťko, tvoje první botičky jsem pašovala z obchůdku se zastřenou výlohou přes střežené hranice okresu.

Babčino očkování

Další událostí bylo babčino očkování proti covidu. Mohla jít už dávno, ale rozmyslela si, že počká na očkování u praktika, takže týdny očekávaný pin a termín jí propadl, pak zase, že praktici jen tak očkovat nebudou... no, po druhém cyklu v rezervačním systému jí mamka řekla, že prostě půjde teď nebo nikdy. Jako na potvoru se zrovna v těch dnech propírala Astra Zeneca a právě tu naše očkovací centrum fasovalo.

Babka několik dní chodila se sklíčeným obličejem, polemizovala, co bude s dědou a urazila se, kdy jí mamka řekla, že na to, jak žehrá na své tragické křečové žíly, ji už dlouho nikdo neviděl nosit kompresní punčochy. Ono pondělí se s námi rozloučila a mamka ji odvezla do centra. Za chvíli psala, že hurá, tento týden nafasovali Pfizer.

Babka se tedy ke svému zklamání vrátila mezi nás a ulehla. Mamka ji nahnala do postele a vzala si paragraf, aby babka mohla po očkování opravdu odpočívat a nemusela se vyčerpávat péčí o dědu. A babka si svou roli náležitě užívala ("Podej mi deku... tady v tom rohu se hrozně točí průvan... AAAAAU! Neházej mi to tak zprudka na tu bolavou ruku!"), ale mamka holt kmitala a připomínala si vděk za to, že babce fakt nic není.

Tedy... nic není.

"Jsem úplně bledá, určitě mám horečku," oznámila mi. Můj dotaz, jestli lidé s horečkou nebývají spíš rudí a zpocení, ji zviklal. Tom donesl Aťčin bezkontaktní teploměr.

"36,8," rozladil babku výsledkem měření.

"Měří to dobře?"

"Lepší už je jenom rektální, ale jestli chceš, máme ho nahoře," nabídla jsem jí, nicméně rozhodla se radši být jen bledá.

Další fáze shrnu už jen stručně:

- mám pořád hlad, určitě mi píchli vitamin B

- nemám ani vidět vpich, asi to bylo prošlé

- podívejte se (14 dní staré modřiny), nejsou to ty sraženiny?

- všude cítím alkohol nebo aceton

Ne, ten poslední bod musím ještě více rozvést. Tři dny tady babka chodila, že všude cítí aceton nebo slivovici a vypsychovala celou rodinu, čím to může být. Nechala si měřit cukr v krvi, jestli nemá cukrovku ("Babi, když máš cukrovku, je cítit aceton z tebe, ne že ho všude cítíš ty!"), samozřejmě vzorové hodnoty. Už jsme reálně zvažovali oslovit patřičné instituce a informovat je o tomto atypickém příznaku, když zjistila, že to tak smrdí její nový lak na vlasy.

"Jestli ji nezabije druhá dávka, tak já," prohlásila mamka s kruhy pod očima, protože nocovala dole, aby byla v krizi po ruce. A zrovna tu noc přišla ještě první letošní bouřka. A Orin se panicky bojí bouřek. A babka taky.

Long story short, přežili jsme všichni... ale snadné to nebylo.

Životní změny

Budeme se stěhovat! Neptejte se. My všichni, tak jak tu jsme, se přesouváme o dům dál. Tři domácnosti a žďorba nastřdaná za čtvrt století v tomto domě, o které teď babka svádí boj, že "to se někam dá".  No, asi budeme muset počkat na neúprosnost fyzikálních zákonů, protože to všecko, o čem toto prohlásila (i když lecčehos se zřekla, abychom jí nekřividili), se tam prostě nevejde. Takže běháme a balíme, sháníme a plníme krabice, řešíme hypotéku...

Nejlíp je na tom můj drahý. Žije tady jen dva roky, takže nemá k našemu domu takovou vazbu jako my, nemá tady tolik věcí a ještě si jásá, že se mu po stěhování zlepší dostupnost poměrně slibného regionu při hledání práce ve strojírenství, kam se u teď dojíždět prostě nevyplatí.

A pak přišel z pohovoru, že dostal místo. Deset minut od domu. Toho opouštěného, samozřejmě.

Máme radost, jistě, hledal práci dost dlouho a ve vzduchu už byly i noční směny ve fabrikách. Ale ta ironie osudu je... citelná.

Nicméně náš domeček asi vytušil zradu a rozhodl se nám ještě trochu zatopit. Něco prdlo v solaru a když jsem ráno pustila vodu, v umyvadle se objevilo cosi mléčného, velmi šumivého a jak doplnil můj muž, značně smrdutého. Takže jsme týden tahali vodu od tetky v sousedství, než se zamezilo úniku propylenglykolu a termoregulačních aditiv do vody, než jsme kontaminovanou vodu odpustili a než přišly výsledky z laboratoře, že už je vše v pořádku.

Další drobnosti

Zúčastnila jsem se dalšího online srazu Píšáků a díky všem zúčastněným, že i oni přispěli trochou humoru ke vtipnosti toho měsíce. Aťce vyrostly další dva zuby naráz a prošla obdobím hysterického pláče, jakmile viděla dopolední postýlku, takže spí nově v kočárku. Zastavila se po půl roce Katka a nafotila nám Aťku i moje košíčky, takže jsem si mohla založit "katalog" na ukázku, co umím, když někomu pletu košík na míru. Dokončila jsem výuku svého kurzu a naopak se zúčastnila několika webinářů jako posluchač. Stihla jsem toho tento měsíc zkrátka dost...

A co váš duben? Nachytal vás někdo na apríla? Přinesl vám nějaké velké změny? :-)