Tohle téma se vrací naprosto pravidelně. Vždycky dvakrát ročně a občas ještě nějaká vlnka mezi tím. Přesto si nevybavuju, že by někdy zarezonovalo tady.

Jak se my, píšáci, stavíme ke střídání času?

Myslím, že po minulém článku si dlužíme zase něco veselejšího. A tak je tady hláškový speciál o oblíbené deskovce Carcassonne, kterou k Vánocům mamka koupila, abychom tmelili rodinu (ha, ha, ha... au). Podstata je jednoduchá: budujte svoji říši a nenápadně při tom blokujte rozšiřování konkurenčních impérií (mamka by řekla naserete se tam). Činíte tak pomocí kartiček, které k sobě postupně přikládáte na podobném principu jako v dominu - jednotlivé části krajiny na sebe musí po všech čtyřech stranách navazovat. Pravidla jsou velmi jednoduchá a stačila jedna cvičná hra, abyste si je osvojili.

Zjistila jsem, že tato hra má také toponomastický potenciál. Hlavně, co se týče zakládání měst. Města vynáší nejvíce bodů, zejména v případě, že se vám je povede uzavřít, aby nikde netrčela do prostoru neohraničenou stranou bez hradeb.

Dlouhá cesta za něčím, na čem vám už léta ohromně záleží, ale nevíte, jestli to na konci opravdu čeká.

Jakou muziku si pustíte na cestu? :)

Nebudu vám lhát. Když jsem ve stísněném vykachlíkovaném koutku, který mi dost připomínal sprchy v koncentráku a jehož strohost zrovna nemírnily dvě kovová madla v zadní stěně, lapala po dechu a nechala na sebe prudkými proudy chrlit přívaly teplé a ledové vody, nebylo mi do skoku. Bylo mi vlastně docela děsně, odpočítávala jsem každou vteřinu a snažila se nekurvovat nahlas. Z prvního studeného střiku se mi postavily a opadaly snad i chlupy na nohách, co jsem si za poslední dny nestihla oholit. Voda se navíc odrážela od příliš blízkých stěn (ale díky bohu za ně, protože jsem se musela o něco opírat při otáčení) a prudce mi stříkala do obličeje, což kvůli čočkám nesnáším. Celkově nesnáším studenou vodu.

Jenže v koncentráku nebyly ohromně milé sestřičky, které vám na konci toho martyria donesou prostěradlo, abyste si ty oči mohli protřít, nenabídnou vám židli a vodu, naštěstí už do skleničky, na vzpamatování. A tak musím hodnotit svůj lázeňský pobyt velmi pozitivně.

Sayonara nedávno napsala inovativní článek o tom, jak vás děti připraví na domácí zvířata. Leč zastihl mě ve fázi, kdy už mi na nohavici viselo zahryznuté štěně. Nicméně paralela s mateřskou se mi vtírala do hlavy už dávno předtím.

Několik prvních dní jsem s vašnostou trávila sama. Tomáš byl v práci nebo na zkouškách a mamka v práci. Takže dohled na koloběh čurání, papání, spinkání, hraní a držkopádů padl na mě. Krmíte to, běháte s počuranými plenami (naštěstí ne zavinovacími, ale jen těmi látkovými, co dáváme do postýlky, pardon, do pelechu) a když to usne, snažíte se konečně něco udělat v domácnosti, ale ve skutečnosti sedíte a ani nedýcháte, abyste to nevzbudili. Ještě, že aspoň stehy mi už vyndali a už nechodím v předklonu, aby byla iluze šestinedělí dokonalá.

Leden byl šílený. Ježkovy zraky, co tohle byl za měsíc, shodly jsme se s kamarádkou včera na kafi. Nikdy jsme spolu na kafi nebyly. Mohly jsme být celkem ve sračkách. Já tři týdny po operaci, ona druhý týden po rozchodu. Dva dny po narozeninách, pár měsíců před svatbou se její snoubenec odstěhoval k jiné. Ale... řehtaly jsme se od začátku do konce.

Zdravím vás, mí milí a milovaní!

Ráda bych dala vědět, že už jsem doma z nemocnice a vše proběhlo, jak má. Tedy, zhruba. Nebyla to tak úplně cysta, co mi z břicha vytáhli, ale můžu s klidným (s)vědomím říct, že to bylo naštěstí neškodné. Samozřejmě až na to, že to tam vůbec nemělo být, že. Takže ještě jednou, kdyby někdo

Dlouhodobí čtenáři jistě vědí, jakého ražení je naše rodina. Snaha o oragnizaci čehokoli bývá poměrně úspěšně, ale když už, tak už. Jako když jsme slavili mou lednovou první část státnic obědem v hospodě a po návratu jsme zjistili, že nikdo ze čtyř přítomných dospělých svéprávných lidí nevzal klíče od baráku. Takže jsme v neděli v poledne sháněli zámečnickou pohotovost přilepení na vrata garáže, abychom chytli signál na wifi a věděli vůbec, kam volat. Ale to už jsme tu jednou řešili.

Ve středu jsem byla aktérem mnohem jednodušší akce. Zdánlivě.

Rok 2018 přinesl spoustu novinek. Zatímco rok 2016 přinášel katastrofy a rok 2017 zase jednu změnu a vlnu energie za druhou, tento rok, budiž pochválen, byl smířlivý. Smířlivý, stabilizační, balanční. Díky za to.