Tlapka | Oddechový čas

Nebudu vám lhát. Když jsem ve stísněném vykachlíkovaném koutku, který mi dost připomínal sprchy v koncentráku a jehož strohost zrovna nemírnily dvě kovová madla v zadní stěně, lapala po dechu a nechala na sebe prudkými proudy chrlit přívaly teplé a ledové vody, nebylo mi do skoku. Bylo mi vlastně docela děsně, odpočítávala jsem každou vteřinu a snažila se nekurvovat nahlas. Z prvního studeného střiku se mi postavily a opadaly snad i chlupy na nohách, co jsem si za poslední dny nestihla oholit. Voda se navíc odrážela od příliš blízkých stěn (ale díky bohu za ně, protože jsem se musela o něco opírat při otáčení) a prudce mi stříkala do obličeje, což kvůli čočkám nesnáším. Celkově nesnáším studenou vodu.

Jenže v koncentráku nebyly ohromně milé sestřičky, které vám na konci toho martyria donesou prostěradlo, abyste si ty oči mohli protřít, nenabídnou vám židli a vodu, naštěstí už do skleničky, na vzpamatování. A tak musím hodnotit svůj lázeňský pobyt velmi pozitivně.

Za těch pár dní, co si mě tu vzali do péče, jsem na sebe neměla ještě příliš mnoho času. Doktor mě uvítal slovy, že nejsem v lázních, ale v sanatoriu, a to znamená spoustu práce a únavy. Musím mu dát za pravdu. Myslela jsem si, jak nebude do čeho píchnout, a já se zatím vůbec nezastavím. Počátkem týdne jsem to nejdůležitější nacpala do velkého cestovního báglu, a z něj teď to nejdůležitější vytřídím každé ráno do menší sportovní tašky a vypadnu na procedury. Pokud se nechci uběhat, což by byla daň za bydlení v úžasných apartmánech tři minuty chůze od hlavního komplexu, nevyplatí se mi vracet dřív, než po obědě nebo poslední proceduře. A pak zpravidla padnu na hubu, abych se zmátořila aspoň na večeři. Myslím, že cvičení bych před dvěma lety zvládala levou zadní, jenže po čtyřech měsících zákazu pohybu jsem s kondičkou na nule a zkrátily se mi i šlachy, které jsem dřív měla celkem protažené. 

Navzdory únavě a dřině jsem velmi ráda, že tu jsem. Vidím v tom smysl a je to příjemnější typ únavy, než z práce. Je to únava bez stresu.

Těch 10-20 minut, které mezi procedurami mám, jsem se naučila využívat k posedávání na chodbě. Stačí tak akorát na vyřízení telefonátů, že jsem přežila skotské střiky, co nám nabízejí k jídlu a jaké tu máme počasí. Nebo k přečtení kapitoly z knížky, kterou jsem dostala před třemi lety k Vánocům a od té doby jen ležela na poličce. A někdy jen civím do blba prosklenou chodbou na hory, případně do mlhy, která je schovává.

Sanatorium je totiž na kopečku a máme tak výhled do širokého kraje. Architekt na to myslel a co mohl, navrhl prosklené. Jídelna nabízí takový výhled, že jen prohlubuje naše zoufalství, že dvacet minut na večeři pro naši směnu je děsně málo. A na bazéně plavete k okraji bazénu a v podstatě vstříc obzoru. Když jsem tam první den cvičila ve vodě a začal hrát můj oblíbený cajdák, až se mi chtělo brečet, jak jsem si uvědomila, že mi je tak dobře, ale vzpomněla jsem si, čím je teď ten veget vykoupený.

Takže se mám skvěle. Chodím papkat do jídelny a pak se odvalím na procedury. Skotské střiky jsou psycho, ale jinak mě čekají příjemné záležitosti - ať už masáže, nebo koupele. Různé obklady člověka moc nezaujmou, ale zase při nich získáte garantovaných dvacet minut na knížku. Super je i cvičení na RedCordu, což je takové TRX pro pokročilé - snažíte se neoběsit si různé části těla zároveň. Program tedy vypadá lákavě - parafín, skupinová relaxace, cvičení, servírování oběda, masáž. A pak přijdou ty zasrané skotské střiky, aby vás vrátily do reality.

Péče tady je fakt komplexní. Nestarám se o nic. Hlídám si jen, abych včas a s potřebným vybavením došla k procedurám a na jídlo. Servírují nám ho hezky až pod nos číšníci ve vínových vestičkách a jediné, co si musím udělat sama, je namazat rohlík a vybrat menu na další den. Včera jsem zase chvilku civěla z okna. Vtom za ním proběhla pokojská, zvenčí otevřela parapet a s úsměvem zase zmizela. Sestřičky i doktoři jsou ochotní a milí, vědomí si toho, jak nám dávají zabrat. Odpouštím jim i vybudování reflexu, že jakmile vidím někoho v bílém, začnu se svlíkat. Po nemocniční epizodě už jim ale naštěstí většinou stačí horní část těla.

Tak se mějte krásně lidi, a dávejte na sebe pozor. Lázně jsou super náplast na různá zranění, která je ale lepší nemít. :)