Dlouhá cesta za něčím, na čem vám už léta ohromně záleží, ale nevíte, jestli to na konci opravdu čeká.

Jakou muziku si pustíte na cestu? :)

Nebudu vám lhát. Když jsem ve stísněném vykachlíkovaném koutku, který mi dost připomínal sprchy v koncentráku a jehož strohost zrovna nemírnily dvě kovová madla v zadní stěně, lapala po dechu a nechala na sebe prudkými proudy chrlit přívaly teplé a ledové vody, nebylo mi do skoku. Bylo mi vlastně docela děsně, odpočítávala jsem každou vteřinu a snažila se nekurvovat nahlas. Z prvního studeného střiku se mi postavily a opadaly snad i chlupy na nohách, co jsem si za poslední dny nestihla oholit. Voda se navíc odrážela od příliš blízkých stěn (ale díky bohu za ně, protože jsem se musela o něco opírat při otáčení) a prudce mi stříkala do obličeje, což kvůli čočkám nesnáším. Celkově nesnáším studenou vodu.

Jenže v koncentráku nebyly ohromně milé sestřičky, které vám na konci toho martyria donesou prostěradlo, abyste si ty oči mohli protřít, nenabídnou vám židli a vodu, naštěstí už do skleničky, na vzpamatování. A tak musím hodnotit svůj lázeňský pobyt velmi pozitivně.

Sayonara nedávno napsala inovativní článek o tom, jak vás děti připraví na domácí zvířata. Leč zastihl mě ve fázi, kdy už mi na nohavici viselo zahryznuté štěně. Nicméně paralela s mateřskou se mi vtírala do hlavy už dávno předtím.

Několik prvních dní jsem s vašnostou trávila sama. Tomáš byl v práci nebo na zkouškách a mamka v práci. Takže dohled na koloběh čurání, papání, spinkání, hraní a držkopádů padl na mě. Krmíte to, běháte s počuranými plenami (naštěstí ne zavinovacími, ale jen těmi látkovými, co dáváme do postýlky, pardon, do pelechu) a když to usne, snažíte se konečně něco udělat v domácnosti, ale ve skutečnosti sedíte a ani nedýcháte, abyste to nevzbudili. Ještě, že aspoň stehy mi už vyndali a už nechodím v předklonu, aby byla iluze šestinedělí dokonalá.

Leden byl šílený. Ježkovy zraky, co tohle byl za měsíc, shodly jsme se s kamarádkou včera na kafi. Nikdy jsme spolu na kafi nebyly. Mohly jsme být celkem ve sračkách. Já tři týdny po operaci, ona druhý týden po rozchodu. Dva dny po narozeninách, pár měsíců před svatbou se její snoubenec odstěhoval k jiné. Ale... řehtaly jsme se od začátku do konce.

Zdravím vás, mí milí a milovaní!

Ráda bych dala vědět, že už jsem doma z nemocnice a vše proběhlo, jak má. Tedy, zhruba. Nebyla to tak úplně cysta, co mi z břicha vytáhli, ale můžu s klidným (s)vědomím říct, že to bylo naštěstí neškodné. Samozřejmě až na to, že to tam vůbec nemělo být, že. Takže ještě jednou, kdyby někdo

Dlouhodobí čtenáři jistě vědí, jakého ražení je naše rodina. Snaha o oragnizaci čehokoli bývá poměrně úspěšně, ale když už, tak už. Jako když jsme slavili mou lednovou první část státnic obědem v hospodě a po návratu jsme zjistili, že nikdo ze čtyř přítomných dospělých svéprávných lidí nevzal klíče od baráku. Takže jsme v neděli v poledne sháněli zámečnickou pohotovost přilepení na vrata garáže, abychom chytli signál na wifi a věděli vůbec, kam volat. Ale to už jsme tu jednou řešili.

Ve středu jsem byla aktérem mnohem jednodušší akce. Zdánlivě.

Rok 2018 přinesl spoustu novinek. Zatímco rok 2016 přinášel katastrofy a rok 2017 zase jednu změnu a vlnu energie za druhou, tento rok, budiž pochválen, byl smířlivý. Smířlivý, stabilizační, balanční. Díky za to.

Přišla jsem z třídního srazu. Sešlo se nás něco přes deset, což není tak špatné skóre, když nás maturovaly dva tucty. Jiná čísla však byla smutnější.

Byl to sraz z gymplu. Loni při téhle příležitosti jsme se dozvěděli o prvním "třídním" těhotenství. Za poslední rok proběhla minimálně jedna svatba a dvoje zásnuby. Bylo by očekávatelné, že někomu něco roste v břiše. A tím nemyslím sebe, když jsem v pátek po dvouměsíčním léčení nakonec stejně expresně objížděla region, abych si vyřídila předoperační vyšetření, protože hned první týden v lednu jdu vytahovat cystu.

Jenže ono neroste jen v bříše a jen cysty. Největší šok přišel hned v úvodu se spolužákem, který měl přes hlavu jizvu, protože tam něco má. Neví přesně co, čeká na výsledky.  A i když to bral zvesela a kurvoval hlavně, že mu kvůli toho minimálně rok nevrátí řidíčák, tak to prostě bylo dost... na hovno.

Svou zkušeností přispěl i další spolužák. Loni začal chodit s jednou kočkou a do měsíce jí našli rakovinu prsu. Všecko včas, jak jen to bylo možné bez komplikací, dostala se z toho.

Seděl nás u stolu tucet mladých lidí a už dva měli v naší věkové kategorii zkušenost.

Proč o tom píšu? Takhle veřejně?

Uvažovala jsem, jestli to udělat. Ale musím. Všechny řeči o zdraví zní klišovitě, dokud se něco nepodělá. Není to klišé a stejně totak bude znít.

Prostě, chci říct - jestli si zvažujete dát jedno jediné předsevzetí... Lidi, holky!, choďte na preventivky. Ikdyž jsme stokrát mladí a na první pohled fit.

Takže? Krásné Vánoce vám přeji - a hlavně hodně zdraví donového roku!

Tak jsem si říkala, že už dlouho jsem nerozpoutala nový trend, co vy na to? No? No? Kdo je připraven na pořádnou výzvu? Já vás neslyším!

No proto. Ale tentokrát, vážení, tentokrát to bude fakt nářez. Ale vy to dáte, já vás znám, já vám věřím, že se nezaleknete!

Minulý pátek se mi na večer nakupil program, kvůli kterého se mi nevyplatilo jet z práce na otočku domů. Navíc v té kose, která se v přesném načasování rozvalila krajem, aby mi znepříjemnila život. No, uznávám, tenhle podzim jsem měla štěstí dost dlouho. Ale k věci. Dočkala jsem se zkrátka plonkového odpoledne. Plánovala jsem ho využít tak, že zůstanu v práci a budu opravovat. Jenže jsem nedomyslela, že z úsporných důvodů se hned po obědě vypne topení. A protože máme v kabinetě už tak zimu, ve tři jsem si vzala vestu a za další půlhodinu se sebrala, bouchla za sebou dveřmi a vypadla do teplejších krajin.