Vzbudila jsem se, zrovna když si můj drahý oblíkal bundu. Tak akorát jsme si stačili dát pusu.

"Už musím běžet."

"Jojo. Akorát řekni babce, že jí začíná služba."

"A jak se cítíš?"

"V pohodě."

Zní to už dost vážně, co? Není divu. Už jsem nám vyležela měsíc k dobru, takže to bereme tak, že každý další týden je bonus. Čili? Popojedem ve vzpomínání! Třeba to stihneme dorovnat do současnosti...

Půlka ledna? Vážně půlka ledna? Výborně. To znamená, že už jsem nám vyležela měsíc času a ještě další takový by to chtělo vydržet. To bychom asi měli popojet v našem vyprávění o tom, jak to vlastně celé probíhalo. A když celé, tak celé - včetně nepříjemností a určité tělesnosti. Takže komu se nechce číst o nechutných projevech lidského těla, kterými organismus v tomto nádherném období přímo překypuje, tentokrát nečtěte. Pěkné a milé to bude třeba zase příště...

Není vyhnutí, abych se nepřipojila k vlně bilančních článků. Každý rok se snažím odolat a každý rok podlehnu a sepíšu si, co se během toho oběhu Země kolem Slunce událo. Letos toho bylo opravdu hodně a i když se může zdát, že se všechno točilo jen kolem jednoho, vlastně to tak vůbec nebylo. Jak to letos uděláme? Asi si vezmu svůj diář, už řádně obitý, a projdeme si to chronologicky, což?

Můj notebook se odebral do věčných lovišť. Přesně po tom prahnete, když nakupujete výbavičku a vánoční dárky. Takže jsem se na svém i na vašich blozích trošku odmlčela, ale určitě to doženu, neb můj drahý zakročil a stanovil diagnózu, že je to jen harddisk a mohla by pomoct jen jeho výměna. A fakt, že jo *ťuk ťuk*. Takže hurá na rest, který by si pozornost zasloužil mnohem dříve!

Už dlouho jsme si s Ivou slibovaly, že se musíme sejít, protože podle některých shodných znaků musí jít o nějakou ztracenou větev naší rodiny. Tyto tendence ještě zesílily, když jsem napsala článek o Carcassonne a Iva se ztotožnila s mamčiným stylem hry. Navíc i mamka, pečlivě sledující její komentáře, začala nadhazovat, že ji musíme někdy pozvat. Případně, že odjíždí od Plzně, kde ji pochopí. Ale pořád to bylo v rovině "někdy", protože Plzeň a Ostrava jsou skoro geografické protipóly. Doslova nejblíže k setkání bylo v létě, když mi Iva psala, že jsou na půl cesty - ve východních Čechách? A jestli nechceme přijet. Tuž chtěly bychom, ale to bych musela v autě vydržet neblinkat víc než po deseti minutách. Když jsem pak ze stejného důvodu nedorazila na sraz, zaznělo, že teď už fakt musíme, a to i za cenu cesty do Ostravy. A protože Iva je jedna ruka a rodina i s Rebi, nemohlo mě překvapit, když mi Rebi navrhla konkrétní termín. No jasně!

Haha.

Ha.

Jakože, cože? Ony fakt přijedou?

Čas pádí, tak pro tentokrát ještě jednou o tom, jak usilovně formuju malé Tlapče.

Už dlouho tady nebyly hlášky z naší domácnosti. Co si budeme nalhávat, máme tu teď veselo. Vlastně nejen teď. Pořád se něco děje.

Omlouvám se za monotematickou sérii článků, ale asi chápete, že když něco takového tutláte tak dlouho, tak to pak asi musí ven. :-) Komu tedy ještě moje dvojjedinost neleze na nervy, poslužte si. Tentokrát na téma: jak (ne)poznat, že jste v tom. V opačném případě můžete zkusit nový zaheslovaný článek.

Jak je všeobecně známo, nebyla jsem na srazu. A už se rozkřiklo i proč. Tak popojedem. :)