Není vyhnutí, abych se nepřipojila k vlně bilančních článků. Každý rok se snažím odolat a každý rok podlehnu a sepíšu si, co se během toho oběhu Země kolem Slunce událo. Letos toho bylo opravdu hodně a i když se může zdát, že se všechno točilo jen kolem jednoho, vlastně to tak vůbec nebylo. Jak to letos uděláme? Asi si vezmu svůj diář, už řádně obitý, a projdeme si to chronologicky, což?
Leden začínal v mizerné náladě. Do nového roku jsem vstupovala v posteli a s vědomím, že hned po svátcích nastupuju do nemocnice na operaci. Měla jsem obavy, aby se doktorům podařilo vzít právě a přesně to, co mi měli z břicha vyndat, a nemuseli přibrat i něco dalšího. Machři však zvládli přesně to, co měli a ještě o mě pečovali jako o vlastní, takže zbytek měsíce se nesl už ve veselejším duchu, byť jsem byla pořád unavená. Ležela jsem v posteli, koukala nad ránem na Australian Open a říkala si, kdy se mi to zase poštěstí, trávit tohle období doma a necestovat ráno do práce? Nemocenská mi skončila týden před uzávěrkou známek, což byl masakr. Ale víte co, když se to musí nějak vyřešit, tak to nějak dopadne, takže známka z češtiny nechyběla na vysvědčení nikomu a ještě jsem si udělala kurz hodnotitele maturit. Jééééj!
V únoru mě moje gynekoložka vyexpedovala na měsíc do lázní. Moje domněnka, že úspěšnou operací vše skončilo, byla naprosto mimo. Až během lázní mi moje doktorka i lázeňský lékař vysvětlili, že se muže celá situace kdykoli zopakovat a nemusím mít vždycky takové štěstí na hladký průběh všeho, jako tentokrát, a že jestli chci děti, teď je ideální čas. Což je samozřejmě zásadní rozhodnutí. Pro mě ani ne, já jsem měla jasno, ale můj drahý měl přece jen ještě více než rok do státnic. Ale postavil se k tomu jako chlap. Už v lednu se k nám nastěhoval, aby o mě mohl po operaci pečovat. A neutekl, ani když jsem ho dva týdny poté, co se nastěhoval, tady nechala s tchyní, štěnětem bišonka a sazeničkami rajčat a odjela se máchat do léčivých pramenů. :-D
První polovinu března jsem trávila taky ještě v lázních. Ráno jsem lehávala v zábalech, poslouchala dopravní zpravodjatsví v rádiu a připadala si jako malá, když mě mamka nechávala nemocnou u babky a já koukala na Dobré ráno a představovala si, co se zrovna děje ve škole. Po večerech jsem si dělala kurz zadavatele maturit, díky 21. století za e-learning!
Certifikát jsem využila hned v dubnu, kdy jsem zadávala maturitní písemky a přijímačky. A strávili jsme skvělý velikonoční víkend v Brně u Katky. Oproti listopadové návštěvě se vydařilo počasí, a tak jsme kromě deskovek stihli i konečně projít město, které jsem nikdy neviděla, a došlo i na milé setkání s Boudiccou. Začala jsem být taky trochu utržená ze řetězu, poslala jsem několik životopisů jinam, vyrazila poprvé na horolezeckou stěnu a koupila si s milým novou postel místo mé legendárně otřískané dvoupatrovky postavené vedle sebe, takže ve škvíře mezi postelemi jsme měli vraženou lampu. Nikdy jsem svého drahého nepřesvědčila, že je to praktické.
Květen patřil maturitám. Ulevilo se mi, když "moje" třída maturantů proplula ústními zcela hladce a měla chuť je nakopat do zadku, že se nezačili učit dříve, když to očividně umí, abych měla celý rok klidnější spaní. Taky jsme slavili babčinu sedmdesátku a mamka koupila koloběžku, na které jsem se stihla jednou projet po asfaltce u chaty známých. Kde vyrubali kouzelné zákoutí u splavu, kam jsem si chodila číst.
V červnu jsem se těžce upínala k práci, maturity mě psychicky dost vyčerpaly a všechny další úkoly ve srovnání s nimi vypadaly zanedbatelně. Vyrazily jsme tedy s mamkou na dámskou jízdu do Prahy a s Tomem na naši první únikovku a taky na svatbu jeho kamaráda. Proč jsem ji celou probrečela jsem zjistila za další tři dny, kdy se mi vybarvil těhotenský test do pozitivna. Silou vůle jsem dokončila školní rok a únavu sváděla na syndrom červnové učitelky.
Červenec snad ani nebyl? Celý jsem ho prospala. Beze srandy. Pamatuju si, že jsem zkoušela něco vařit, ale že se mi začalo dělat zle při pohledu na maso, a že jsem zkoušela vyjet na výlet do Beskyd a celý jsem ho problinkala. Jo, to spaní byl lepší nápad. Doktorka mi potvrdila těhotenství a konečně máme s mým drahým opravdu radost.
V srpnu jsem spaní rozšířila o zvracení. O svých narozeninách jsem dovršila první trimestr a místo slibované úlevy mi teprve začalo být blbě. Shodila jsem 4 kg, přestože mi narostla prsa. Přes dva týdny jsem ležela, zvracela, měla těžké nechutenství a nedokázala si představit, jak se vrátím do práce. A jestli vůbec, protože přípravák je v pohodě, ale když musíte být v plném provozu ve třídách plných puberťáků a přestávka je jen co hodinu na deset minut? Začínáme s oznamováním naší novinky, tak by se to i studentům vysvětlilo, ale i tak...
V září se mi celkem ulevilo a milé reakce kolegů i studentů mi dodaly zase trochu energie to do Vánoc nějak doklepat. Pokračujeme v oznamování těhotenství, já bohužel i v blinkání a únavě. Kupuju si dvoje těhotenské kalhoty. Místo plánovaného srazu Píšáků v Jihlavě jsem nakonec skončila na svatbě kamarádky ve vedlejší dědině. Následuje dámská jízda s Katkou a senzační oslavy výročí naší alma mater. Přestala jsem hubnout a doktorka nám oznamuje pohlaví miminka. Jako bonus přihazuje nemocenskou, protože jsem sice v pořádku, ale nachcýpaná až na půdu.
Doma jsem nakonec celý říjen. Začínáme řešit výbavičku (výběr kočárku je peklo, kolik možností se nabízí!), vybrala jsem si porodnici, abych věděla, kam se přihlásit na předporodní cvičení, dělám si kurz baby masáží a s mužem jsme zavítali na matriku, aby se mohl oficiálně přiznat k malé, když už se nestihneme vzít. Hlavně, aby to ještě nikdo nevěděl, haha, matrikářka je mamka toho kamaráda, co jsme mu byli na svatbě. Když už mám konečně trochu břicho, cítím pohyby a vím, jak miminko oslovavat, začínám si opravdu připadat těhotně. V práci se proslýchá, že už se nevrátím, ale pak odchází ještě jedna kolegyně a jsou rádi, když vezmu trosky našich úvazků sloučené do jednoho, protože jnaše třídy si rozebraly nové kolegyně na zkrácený úvazek.
Listopadový návrat do práce tak bylo o to náročnější, protože jsem přicházela do tříd, které jsem vůbec neznala, měly už zajetý svůj režim a všichni jsme věděli, že je to jen na nějakých 6 týdnů. Těžce motivující a stabilní podmínky pro všechny. A do toho bordelu, kdy jsem neznala ani žáky jménem, přijela inspekce. A byly třídní schůzky... Ale taky jsem si užila šluskolonu své třídy (nezapomněli, že jsem pořád jejich třídní, fakt jsou dobří!), kterou jsem vlastně viděla naposledy na konci září, s lítostí odmítla pozvání na stužkováky maturantů, ale společenský život mi bohatě zajistil báječný víkend s Ivou a Rebarborou.
V prosinci jsem plánovala všechno uzavřít. Známky, ale i své působení mezi kolegy a studenty. Oddřela jsem náročnou první polovinu měsíce a těšila se na poslední adventní týden, kdy spojím vánoční přání s loučením. Jenže týden před Vánoci na kontrole problém - okamžitý klid na lůžku kvůli riziku předčasného porodu. A protože se to do pátku ještě zhoršilo, tak víkend v ostravské fakultní nemocnici. Na Štědrý den jsme se ale naštěstí už zase sešli u stromečku doma. A poprvé i s mým drahým. Jen holt pořád ležím a nepodílela jsem se na vánočních přípravách a moc ani oslavách.
Letošní rok toho přinesl tedy opravdu hodně a mnoho z toho bylo pro mě převratného. Zpětně i ten ne zcela šťastný vstup do roku 2019 hodnotím pozitivně, protože nebýt něj, nejsem teď v očekávání a kdo ví, kdy bych teprve byla. Prostě se nakonec vše v dobré obrátilo a při všech těch průserech, které se mohly stát, jsem vždycky měla nakonec štěstí. A přesně to bych chtěla popřát i vám do nového roku - štěstí, lidi, kteří vám pomůžou, když to budete potřebovat (protože letos jim musím opravdu mimořádně vděčně poděkovat) a aby i když se něco nevyvede, se vám to pak v dobrém mnohonásobně vrátilo.
Mějte se krásně, užijte si dnešní večer podle svých představ a těším se na další společný rok!