Každoročně se rozhoří diskuse o smyslu a náročnosti didaktických testů, Cermatu a maturity vůbec. Gymplácká komunita frká, že to bylo snadné, učňovská se vzteká, že to bylo těžké, učitelé si stěžují, že Cermat zase kálí na psychiku maturantů a na první stránku testu práskne dlouhý text, aby maturanty řádně vydivočel, a starší generace kvílí, že to jde s mladými od deseti k pěti a oni by odmaturovali v sedmé třídě.

Kde je pravda, se hledá složitě. Asi někde uprostřed. Rozhodla jsem se zkusit takový test testu – a maturitu si napsat. Jsem z gymplu déle, než bych si přála, a i slavné aféry Jidáš a epizeuxis mě minuly už jako absolventa. Češtinu musím mít stoprocentní, angličtinu jsem měla taky bez zapocení, ale co matika? Ha? Ha!

Většině z nás se teď pozměnily plány a s uvolněným časem nakládáme různými způsoby. E-mail, na který mi chodí reakce na komentáře, které nechávám na blozích, se v posledních dnech slušně zaplnil. A to mě přivedlo na myšlenku - jak my se vlastně vzájemně čteme?

Každý z nás má zřejmě představu o pravidelných návštěvnících svého blogu. Jsou tu ti, co čtou a komentují pravidelně, ti, co jen čtou, jiní se zase staví jednou za čas, ti, kteří přijdou a beze stopy okno po přečtení zase zavřou... Někteří přispívají průběžně, jiní ve vlnách. A tak by mě zajímalo - za jakých okolností vlastně k těm našim virtuálním setkáním dochází?

Jestli vyjde najevo, že se čteme všichni vzájemně při sezení na záchodě, doufám, že to nerozklíží naše sdrečné vztahy zde. :-D

Tohle téma se vrací naprosto pravidelně. Vždycky dvakrát ročně a občas ještě nějaká vlnka mezi tím. Přesto si nevybavuju, že by někdy zarezonovalo tady.

Jak se my, píšáci, stavíme ke střídání času?

Tak jsem si říkala, že už dlouho jsem nerozpoutala nový trend, co vy na to? No? No? Kdo je připraven na pořádnou výzvu? Já vás neslyším!

No proto. Ale tentokrát, vážení, tentokrát to bude fakt nářez. Ale vy to dáte, já vás znám, já vám věřím, že se nezaleknete!

Tento týden jsme s mým drahým narazili při jedné debatě na něco, co nás asi oba překvapilo. Mě, že jsem si uvědomila, jak je to pro mě důležité, a jeho, že přikládám význam takové... drobnosti.

Míváte doma otevřené dveře?

Podobně postižení jedinci jistě ví, proč se těšit na nový rok - na nový diář! Zatímco dřív jsem si kupovala jednoduché školní diáře z papírnictví za 30 korun a sloužily mi naprosto dostatečně, dnes mám poněkud vyšší nároky. Loňským rokem mě doprovázel Personal Planner, se kterým jsem byla ohromně spokojená. Jenže rok 2017 přinesl do mého života mnoho změn, které se promítly i do toho, co od diáře potřebuju. Výhodou PP totiž je, že si ho navrhnete přesně na míru. Jenže co když nevíte, co chcete? Už jen to, že jsem se ze studentky stala učitelkou, znamenalo, že se moje dosavadní zápisy dost promění. A já jsem najednou nevěděla - bude mi ještě stačit formát A6? Nebude lepší vyměnit řádky za sloupce? Potřebuju místo u každého týdne pro univerzální poznámky? PP umožňuje si tohle všechno nastavit, jenže já jsem potřebovala zkoušet. A koupit si PP a za dva měsíce zjsitit, že jsem správné rozvržení neodhadla dobře, je poměrně drahý špás.

Takže jsem začala mapovat terén jinde. A našla jsem!

Rok, který jsme před chvílí přivítali, dospěl do poslední čtvrtiny. Přípravy na nový rok už jsem zahájila, minimálně, co se týče diáře. A o své poznatky se už dnes podělím, protože zveřejňovat je v lednu bývá... pozdě. :)

Ke konci sezóny se hodí zavzpomínat...

Tak jeden tematický. :-)

Mám za sebou měsíc praxe jako učitelka, tudíž jsem ta nejpovolanější kafrat do školství, samozřejmě v naprosto jiné aprobaci, než jakou mám (skoro) vystudovanou. ;-) Pojďme se zasnít, jak by se třeba... někdy... možná... mohla oživit výuka tělocviku.

Dlouhodobí čtenáři si asi pamatují, jak jsem hvězdila v tělocviku. Krve teklo víc než potu. K maturitě nás došlo 24 - 3 profi badmintonisti, 2 tenisti, volejbalistka, 2 krasobruslařky, 3 další spolužačky lezly... pak vrstva průměru  a na konci já, Gaussova křivka je neúprosná. Teda, za mnou ještě v rezervě byla jedna spolužačka, která se věčně vymlouvala, když už, tak automaticky usedala k počítání skóre. Nechtěla jsem si kazit vysvědčení, takže neúprosně katastrofiální výkony jsem kompenzovala snahou. Zkrátka, další hřebíček do rakve mé pozice v třídní hierarchii...