Někdy v zimě se babka poprvé zmínila o tom, že by chtěla pořídit na zahradu sprchu. Po týdnu marného přesvědčování, jak by to pro NÁS bylo přínosné, jsme celou věc považovali za vyřízenou.

Minulý týden ten krám dorazil.

Zatímco do blogování se poslední dobou příliš nehrnu, užívám si spoustu věcí, které mi dělaly radost dříve.

Znovu objevuji kouzlo čtení. Od chvíle, kdy jsem vypadla z fakulty, jsem toho přečetla ostudně málo. Aklimatizace na pracovní režim si vybrala svou daň. A předchozí studium taky, co si budem nalhávat. Momentálně procházím drásavou krizí kvůli faktu, že jsem na fakultě přečetla ke dvěma stům českých knih a ztratila jsem z nich výpisky. Tiše šílím, ale ještě se ovládám a doufám, že někde mezi kvantem souborů, co se mi tu za pět let na výšce nastřádaly, je prostě znovu objevím.

Každopádně, pokud jste četli pečlivě, neuniklo vám určité vymezení mé četby - české knihy. Vinou toho, jak bylo naše studium vystavěné, mám celou světovku samostudiem, paráda, že? Velkou část knížek, které letos ve třídách probírám, jsem si naštěstí sama zvolila k maturitě, takže vím, o čem mluvím, ale přesto nastal čas k doplňování restů. Wilde, Remarque, Hemingway, Orwell... velká jména a zároveň kaňky na mém seznamu knih k přečtení.

Prodloužený víkend jsem strávila z určité části i pracovně. Hodně času sjem strávila opravováním a přípravami. Zjistila jsem, že mě baví opravovat testy, ale ubíjí mě opravování slohovek, čtenářských deníků a podobných esejí. Ještě, že jsem češtinář. Haha. Část práce ale byla povinně volitelná - vrhla jsem se na zahradní práce.

Poslední dobou mám pocit, že můj život ztratil jakousi... plynulost. Neděje se nic, pak mě to odmrští o tři metry dál a tak pořád dokola, čímž se pomalu prokousávám k červnu, na který se docela upínám. Na konci dubna mají určitě povoleno myslet na prázdniny nejen děcka, ale i učitelé. Hlavně ti, co loni žádné prázdniny neměli, že?

Poslední dobou se mi nedaří tak úplně plánovat. Jako pokrok hodnotím, že narozdíl od předchozích let mě to moc nedeptá. Takže proč ne?

V práci je teď naprostý chaos. Tak jako všechny ostatní střední školy v republice nás dostihl fenomén maturitních slohovek a týden přijímacích zkoušek. Zástupce ředitele, který má na starosti suplování, nakonec rezignoval na snahu vyplnit díry v rozvrhu a provizorně sestavil úplně nový, který zohledňuje, že jsme půlku tříd každý den vyhnali na nějaké exkurze, aby byl ve škole klid a více místa. S nimi samozřejmě musí jít i učitelský doprovod. Ten pak zas chybí pro výuku nebo zadávání testů. Takže místo rozvrhu máme patchwork, který mě nějakým způsobem dostal i do učebny informatiky nebo na hodinu češtiny ke třídě, o jejíž existenci jsem doteď neměla tušení, zatímco dvě třídy, které učím, neuvidím týden. Ale běda jim, až je uvidím, protože pak vypukne čtvrtletní inferno. A najednou bude konec dubna...

Nevím, jestli mě tak vycucla prodělaná chřipka nebo celá tahle dlouhá zima (pro mě je každá zima dlouhá), ale chybí mi energie. Do všeho. Že jsem zlenivěla za tu dobu doma a nechce se mi do práce, žádný div. Že mi trvá několik dní udělat nějakou drobnost, to by se taky dalo brát jako normální stav. Ale víte, co je průser? Mně už se nechce ani psát! To už jde opravdu tlusté do tenkých...

Jsem letní člověk. Abych fungovala, potřebuju teplo a světlo. V únoru mě pravidelně dostihuje krize z toho, že vstávám za tmy a domů se vracím taky za tmy. A ještě k tomu v zimě! Což letošní únor, kdy teploty běžně klesaly k mínus patnácti, dotáhl do větších krajností, než jsem se obávala.

A tak se stalo to, co se asi stát muselo. Skolila mě chřipka. Vlastně se divím, že se to stalo až teď. Trávit dvě hodiny denně v MHD a dalších minimálně šest hodin v přímém kontaktu se šesti třídami dětí a puberťáků... to je vlastně výkon, lehnout až ve druhé chřipkové vlně, ne?

Není čas ztrácet čas.

Věc se má tak. Mám toho hromadu do práce, protože slohovky, protože známky do nového pololetí, protože porady, protože víkendové přípravné kurzy na přijímačky a taky třeba domlouvání divadla. Nečekaná delikatesa. Překvapilo mě, jak složité to je. Zajistit jedno-blbé-divadlo pro nižší ročníky. V prvním divadle jsem vyhlídla super premiérovou hru, známá, která v divadle brigádničí, říkala, že dohodnout představení nebude problém, když naplníme sál. Sehnala jsem dost tříd a hlavní manažer divadla nám o stopl.

Zdravím vás ze své postele, kde se rochním v hrubém pyžamu, co mi donesl Ježíšek od mého drahého. Myslela jsem si, že ho jen tak nevyužiju, protože je hodně teplé, ale dostihla mě rýmička a explozivní kýchy (jak jsem tuhle hlášku mohla ve Třech veteránech tak dlouho přehlížet?), a tak mi přijde velmi vhod. Při představě, že se zítra musím převléknout do civilu a, ta hrůza, vyjít mezi lidi... brrr!

Nastává období bilancování, rekapitulací a souhrnů. Normálně se těmto článkům vyhýbám, ale letos neodoloám, protože tento rok toho změnil víc, než s jakým očekáváním jsem do něj vstupovala.