Nevím, jestli mě tak vycucla prodělaná chřipka nebo celá tahle dlouhá zima (pro mě je každá zima dlouhá), ale chybí mi energie. Do všeho. Že jsem zlenivěla za tu dobu doma a nechce se mi do práce, žádný div. Že mi trvá několik dní udělat nějakou drobnost, to by se taky dalo brát jako normální stav. Ale víte, co je průser? Mně už se nechce ani psát! To už jde opravdu tlusté do tenkých...
Asi mělo správné načasování, že jsem objevila pětiletý deník. Ano, diářová úchylka ve mně má energie očividně dost. Už jsem o něm uvažovala dříve, ale tehdy jsem ještě odolala. Nicméně teď se mi chuť ho zkusit vrátila - a když se mi tohle stane a chuť nakupovat mě po čase neopusít, beru to jako signál udělat si radost.
Měla jsem den blbec, a tak jsem se hrozně těšila, až se cestou z práce stavím v ostravském Tigeru a sešit si koupím. A protože byl den blbec, utřela jsem - vyprodáno, objednat nelze, nejbližší pobočka ve Zlíně. Hmmm, díky. Naštěstí ale funguje píšácká vzájemnost a Julča mi zápisník poslala z Prahy, za což jí veřejně děkuji. :)
Kouzlo spočívá v tom, že si nalistujete aktuální datum, do rámečku napíšete rok (já si tam značím i malými číslicemi 1-7, o který den v týdnu šlo) a uděláte zápis pro daný den. Za rok byste se měli propsat zpátky na tutéž stránku, ale o sekci níž. Pokud vás to samozřejmě nepřestane bavit, že; já se držím už celých 10 dní! ;) Takhle postupujete pět let (škoda, že jsem nezačala při nástupu na fakultu, měla bych zmapované celé své studium). No a na konci byste měli mít hezky zmapované vaše myšlenky, můžete porovnávat, co se dělo v daný den před pár lety a podobné blbosti. Výhoda spočívá v tom, že na zápis máte jen 5 řádků, takže jde o minutovou záležitost. Což mi v momentálním rozpoložení děsně vyhovuje.
Takže si jednou za den dva sednu a krátce shrnu dění. Na blog se mi psát nechce. Není to o tom, že bych neměla o čem spát nebo neměla čas. Mám toho hodně, ale chvilku bych si našla. Vyhrabala bych nějaká témata, i když jsem si zatrhla psaní o práci. Takže v tom to nevězí. Dokonce ani na příběhu se mi pracovat nechce! Od Vánoc se těším na jarní prázdniny, že na něj budu mít čas, a nic jsem neudělala. A to jsem měla volno navíc kvůli té chřipce, válela jsem se v posteli a koukala na kdeco, jen abych zabila nudu...
Po dvanácti letech blogování a asi dvaceti letech psaní vím, že se to stává, že o nic nejde, že to zase odezní. Ale mrzí mě to. Psaní je moje potřeba a jestli mám nějakou vášeň, tak právě psaní. Navíc jsem si dala za cíl udržovat blog v chodu aspoň třemi články měsíčně. Což mě teď docela drží při životě, protože tahle série se táhne už dost dlouho a nechci si ji pokazit. Taky mě motivuje, když si můžu udělat fajfku, že mám splněno. Jenže to je na mé poměry málo...
No, co už. Holt počkám, až vyleze sluníčko, vlije mi novou energii do žil a třeba se mi v nich zase rozproudí krev, až probudí mé tvůrčí střevo. Nemusí to být zrovna to básnické, ale psací zácpa je v mém případě trochu jako zácpa mysli. Ok, začínám psát strašné kydy. Takže radši končím. Tak se mějte krásně, pište, pokud máte chuť, a buďte zdrávi. :)
Otázka do pléna: Líbí se vám myšlenka pětiletého diáře? Kdy vás naposledy postihla tvůrčí krize a jak jste z ní vybruslili?