Návrat ztracené dcery

Zatímco do blogování se poslední dobou příliš nehrnu, užívám si spoustu věcí, které mi dělaly radost dříve.

Znovu objevuji kouzlo čtení. Od chvíle, kdy jsem vypadla z fakulty, jsem toho přečetla ostudně málo. Aklimatizace na pracovní režim si vybrala svou daň. A předchozí studium taky, co si budem nalhávat. Momentálně procházím drásavou krizí kvůli faktu, že jsem na fakultě přečetla ke dvěma stům českých knih a ztratila jsem z nich výpisky. Tiše šílím, ale ještě se ovládám a doufám, že někde mezi kvantem souborů, co se mi tu za pět let na výšce nastřádaly, je prostě znovu objevím.

Každopádně, pokud jste četli pečlivě, neuniklo vám určité vymezení mé četby - české knihy. Vinou toho, jak bylo naše studium vystavěné, mám celou světovku samostudiem, paráda, že? Velkou část knížek, které letos ve třídách probírám, jsem si naštěstí sama zvolila k maturitě, takže vím, o čem mluvím, ale přesto nastal čas k doplňování restů. Wilde, Remarque, Hemingway, Orwell... velká jména a zároveň kaňky na mém seznamu knih k přečtení.

Pár dní jsem nešťastně postávala před svou domácí knihovnou. Brzy jsem usoudila, že i v ní musím provést jasnou reorganizaci, až budu v létě malovat. Knížky očividně potřebují protřídit a přerovnat. O oprášení ani nemluvě. A pak bych si mohla založit svou plánovanou sbírku klasických knížek. Pokud hodlám minimálně několik let působit jako češtinářka, měla bych mít doma základní vybavení, ne jen hromadu PDF z CD, které jsem kdysi dostala na češtinářské olympiádě, nebo pár vydání ještě z šedesátých let a protivně hranatým fontem.

Postupně jsem se tak odhodlávala k návštěvě knihovny. Do září jsem tam byla pečená vařená, protože jsem ji centrální pobočku měla po cestě z fakulty domů. Jenže z práce pro mě knihovna představuje zajížďku a to mě natolik otrávilo, že jsem v knihovně nebyla velmi, velmi dlouho. Dokonce mi propadl už i členský poplatek. Pak jsem si ale vzpomněla, že jednou jsem pro knížku, která v centrále nebyla, musela vyrazit na malou pobočku poblíž mého současného pracoviště. Vyhledala jsem si její e-katalog a překvapilo mě, že knižní fond téhle drobné knihovny naprosto postačuje mým současným potřebám.

Tak jsem tam před víkendem vyrazila. Byla jsem nadšená. Sice mě málem přejelo auto, protože nějaký borec asi chyběl, když se v autoškole probíralo, že za zastavující tramvají musí zastavit i on, nebo si prostě myslel, že to stihne a z prvních dveří tramvaje nikdo vystupovat nebude, no, ještě, že mám větší psotřeh než on. A to je na tom sakra mizerně. Naštěstí knihovna mě z chmurných myšlenek a otřesení vyléčila. Knihovnice mi připomínaly dobré víly, čímž se výrazně lišily od kolegyň na centrále. Pořád se usmívaly, vysvětlily mi chod pro mě nové pobočky a když jsem si obnovovala poplatek a přiznala, že už nejsem student, daly mi levnější zápisné, když jsem řekla, že pracuji jen na zkrácený úvazek.

Radost jsem ventilovala v uličkách mezi regály plnými knih. Panebože, tolik knih, a já z nich četla každou dvoustou. Jak se dá s takovou myšlenkou žít? Po deseti minutách jsem znovu vyhledala knihovnice s tím, jestli mají stanovený limit maximální výpůjčky. Místo příručního košíku bych potřebovala nákupní vozík. Nakonec jsem si vybrala knihy, které budu ještě letos probírat ve škole, a ještě jsem je nečetla (třeba Velký Gatsby, zabijte mě!) a pro radost si tam nechala dva Kingy.

Blahořečila jsem si, že jsem si s sebou donesla svou plátěnou tašku, jak jinak, než s logem knihovny. Zatímco knihovnice napípávala hromadu knih na mé obnovené čtenářské konto, všimla jsem si, že na pultíku je soutěž pro ukrácení čekání ve frontě. Černobílá fotka chlapa a nápovědy, prý, o koho se jedná. Knihovnice si všimla mého zájmu a prý, co si myslím. Tipovala jsem postupně pár jmen, ale samé výstřely vedle. Neměla jsem tušení, kdo měl pivovar, byl v Americe a stal se prvním Čechem, kterého zpopelnili. Když mi přisunula hromadu knih, vzdala jsem se.

"Vojta Náprstek!" zajásala knihovnice, nadšená mou snahou, ale i tím, že jménem knihovny vyhrála.

"Aaaaah!" plácla jsem se do čela, za kterým mi vířila myšlenka, kdo to ksakru byl. A pak si vzala za tu ostudu bonbon, který jsem přesto vyhrála.

No, jak vidíte, rezervy mám velké. Trocha čtení mi jen a jen prospěje!

P.S. Zatím to jde ztuha. Dneska jsem půl hodiny seděla na zahradě, slunila se s knížkou a místo čtení si jen říkala, jak je to báječné, že si můžu číst a ještě takhle venku.

A k jakému koníčku jste se po delší době vrátili vy?