Tlapka | Teplotní výkyvy

Jsem letní člověk. Abych fungovala, potřebuju teplo a světlo. V únoru mě pravidelně dostihuje krize z toho, že vstávám za tmy a domů se vracím taky za tmy. A ještě k tomu v zimě! Což letošní únor, kdy teploty běžně klesaly k mínus patnácti, dotáhl do větších krajností, než jsem se obávala.

A tak se stalo to, co se asi stát muselo. Skolila mě chřipka. Vlastně se divím, že se to stalo až teď. Trávit dvě hodiny denně v MHD a dalších minimálně šest hodin v přímém kontaktu se šesti třídami dětí a puberťáků... to je vlastně výkon, lehnout až ve druhé chřipkové vlně, ne?

Opravdu nemocná jsem nebyla už dlouho. Občas mám rýmičku, semtam mě na den dva přemohla nějaká viróza, ale teď se mi povedlo chytit tu pravou, nefalšovanou chřipku. Ráno mě jen škrábalo v krku, ale když jsem došla z práce a cestou mnou třepala zimnice, usoudila jsem, že mám asi teplotu. Našla jsem teploměr (budiž mu skládka lehká, čtvrtý den mých horeček nerozchodil) a změřila se. Když jsem uviděla přes 38 stupňů, cítila jsem se náhle ještě hůř. Napsala jsem do práce SOS, že asi zítra nepřijdu, vzala si paralen a skočila (sesunula se) pod peřinu. Stáhla jsem si jeden díl Ulice, kterou jsem kdysi s mamkou sledovala, a myslím, že jsem se zpotila spíš z toho, co za kravinu se z toho stalo, než ze samotné horečky. Radši jsem přepnula na hudbu a večer na milosrdný spánek.

Druhý den se teplota opravdu o stupeň změnila - na krásných 39,5. Usoudila jsem, že bych měla jet k doktorovi. Uvědomila jsem si, že právě s mamkou prcháme od praktika, který převzal ordinaci po naší už důchodkyni. A že nevím, jestli moje karta už dorazila k nové lékařce. Nově jsem totálně ztratila hlas, takže volat tam nebyl dobrý nápad. Pověřila jsem mamku a šla se znovu potit, radši už bez Ulice.

Zbytek týdne mi splývá. Pamatuju si, že ve středu mamka zjistila, že už můžeme k té nové doktorce. Přechodně se mi ulevilo, ale večer jsem měla tak trochu halucinace, vůbec jsem nevěděla, co jsem řekla nahlas a co jen v duchu. Asi se shodneme, že tohle je hodně nebezpečné. :-D Takže ve čtvrtek jsem se konečně vypravila k doktorce. Doufala jsem, ať to není chřipka, ale něco, na co by mi dala antibiotika, protože ta většinou přínášejí rychlou úlevu. Ani prd, chřipka jak hrom. Doktorka se na mě podívala jako na debila, když jsem jí řekla, že jsem učitelka a že nejsem očkovaná, a popsala mi, co všechno se mi stane a co mi navíc udělá ona, jestli v dalších dvou týdnech vytáhnu paty z domu, respektive z postele.

Takže hurá zase domů. Trvalo další tři dny, než se mi horečky srazily pod 38 stupňů, ale přiznám se, že ty poslední dva dny už jsem se ani necítila tak mizerně. Asi jsem si prostě zvykla, že takhle lidské tělo funguje a tohle je běžná provozní teplota. Venku se mezitím o 15 stupňů oteplilo a když jsem ráno roztáhla žaluzie a uvědomila si, že je venku jaro a slunce, zarazila jsem se, jak dlouho už jsem vlastně doma. A on to týden. Hustý!

Když už jsem přes den byla z nejhoršího venku, čekalo mě noční překvapení. Když už jsem se počtvrté probudila v úplně propoceném pyžamu, podívala jsem se na hodiny a ke své hrůze zjistila, že jsou teprve tři. Další dvě noci jsem se pravidelně budila co 70 minut. S přesností budíku. Musela jsem pokaždé rozsvítit, utřít se, najít suché pyžamo (což nad ránem byl docela problém, protože se na noc vypíná topení a ta propocená nestíhala schnout), převléct se, vyměnit si peřinu a deku pod sebou, napít se, na záchod... Takhle to trvalo tři nebo čtyři noci. Solidní trénink na vstávání k dětem, hádám. Ale když to pak přes den můžete dohnat (a trvá to jen čtyři dny) není to tak hrozné. :-)

Moje choroba znamenala taky návrat do dětských let a babčiny péče. Většinu času jsem sice zůstávala v posteli a nic nedělala, ale v horečce jsem byla ráda i za to, že mi někdo donese termosku s čajem. Babka se ale dočetla, že jako důchodce patří do rizikových skupin a chodila mě tak navštěvovat pouze pečlivě zabalená do šály, aby to ode mě nechytila. Až druhý den jsem dostala odvahu se jí zeptat, proč má venku nos. Prý aby mohla dýchat. Hmmm. Hmmmm. No, nechytla to. :)

Dále mě pobavila, když jsem ji poprosila o jablko a donesla mi velkou misku. Někde mi sehnala jablko o velikosti průměrného ananasu, protože jinak si to množství nedokážu vysvětlit. Její péči jsme založily na tom, že jí vždycky zavolám, když budu něco potřebovat. Vypadalo to tak, že chodila zpravidla chvíli před tím, než bych jí volala, a mobil tu zapomněla. :) Ale snaha se cení, já se uzdravuju a babka nelehla, takže třikrát sláva!

Momentálně už je mi natolik dobře, že se chystám na opravování testů a slohovek. Strašně se mi do toho nechce. Ale nějak začít musím. Sice když mám vstát a něco dělat aktivně, rychle se unavím, protože jsem za ta léta zapomněla, jak několikadenní horečka oslabuje, ale zase se do toho dostanu. Snad. Musím. A doufám, že jsem si to minimálně na dalších pět let vybrala.

Tak se mějte hezky a hlavně - buďte zdrávi! :)