Tlapka | Tlapkou psáno

Nastává období bilancování, rekapitulací a souhrnů. Normálně se těmto článkům vyhýbám, ale letos neodoloám, protože tento rok toho změnil víc, než s jakým očekáváním jsem do něj vstupovala.

Nechápu to, ale kde se vzala, tu se vzala, je tu polovina října. Jakože cože? No, může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je všechno, co s tím můžeme dělat.

Mám za sebou prvních 6 týdnů v práci. Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Asi dva nebo tři dny mi bylo fakt fyzicky blbě a cítila jsem na sobě stres, hloubala jsem, jestli mi to stojí za to, po pěti letech studia přeřvávat stádo děcek za tak mizerný nástupák, jaký mám. Jestli na to mám. Jestli jsem se šeredně nespletla, když jsem si myslela, že mě tohle bude bavit.

Fildu nechávám za zády a zamířím směrem k přírodovědě. Někde tam leží i má přihláška na matiku. Asi sama samotinká, protože je málo zájemců, a já ji v tom asi taky nechám. Ještě ve středu jsem tam snažně doručila potvrzení o úspěšném ukončení studia. Středa je pravěk. Je vůbec možné, že před dvěma týdny jsem se ještě učila na státnice?

V ulicích je rušno, všude plno dětí, často s rodiči. Na přechodech hlídkují měšťáci. Je první školní den, všichni jsou roztěkaní a zdivočelí. V tramvaji je mnohem větší klid než venku. Užívám si to. Užívám si, že tam nikdo neběhá a nechvátá, tramvaj jede sama. Užívám si, že konečně můžu dojíždět tramvají a ne autobusem, tak, jak jsem celých pět let chtěla. Užívám si i to, že se mi letos poprvé vyplatilo koupit si měsíčník, takže konečně nemusím váhat, jestli neušetřit peníze a nejít pěšky, ani hlídat, jestli vystoupím do deseti minut, aby se mi část jízdného vrátila.

Za mnou si povídají tři puberťačky a mluví docela rozumně. Těší mě, když ze zastávky vykročí stejným směrem. Objímají se se čtvrtou a jedna z nich přitom poskakuje. To se pak snadno pozná, kdo jde do prváku. Prváci s sebou mají často rodiče, ke škole se blíží maximálně ve dvojicích, a po ostatních se rozhlížejí, aniž by se s kýmkolli zdravili. Nejvíc se shlukují u hlavních dveří, na kterých je vylepený rozpis prvních ročníků.

Určitě se těší a jsou zvědaví na nové přátele, prostředí, předměty. Museli se snažit, aby se na tuhle školu dostali, spousta z nich si určitě vyloženě přála dostat se právě sem. A přesto teď třeba trochu váhají, jestli to byla dobrá volba, jak je ostatní přijmou a jestli to zvládnou.

Máme toho společného víc, než by se měli dozvědět. :-)

A proto si musím taky pořádně promyslet, co s blogem. Ale končit nehodlám. Myslím, že teď to teprve začne být zajímavé! 

Anebo tak jo. Na chvilku. Dopoledne mi odpadl jumping, tak si to vynahradím tady - a pěknými pár skoky od ničeho k ničemu vám přiblížím, co se mi poslední dobou (ne)daří. Vzhledem k okolnostem je toho dost.

Leze na mě jaro. Leze a leze a nedá pokoj, až tam vleze. Asi ne tak, jak by si někteří představovali, ale tíha zimní existence už se přece jen trošku odlehčila. Vzduch ještě po jaru nechutná, přesto se jinak dýchá. Stačilo pár slunečných dní a je to tady...