Ústavní vycházka (4.díl)

Další část o tom, jak jsme ani v noci neměli klid. :-) Tak nezapomínejte zanechat komentář, ať vím, kolik z Vás už si to přečetlo a kdy mám zveřejnit další díl. :-)

Bojovka

"Je půlnoc, jsme uprostřed lesa... bojíš se?"

"Jo, že spadnu a rozbiju si hubu."

Už před odjezdem jsme se ptali, kdy bude budíček a večerka. Třídní se jen uchechtla: "Snad jste nepočítali s tím, že půjdeme spát?". Její hrozby pak nebyly konkrétnější formy – noční bojovky v lese. A my se všichni smáli. Naše třídní přece není sebevrah, říkali jsme si.

Nemusím ani dodávat, jak těžce jsme se zklamali.

Po pár hodinách odpočinku, které jsme si vyškemrali místo orientačního běhu po Gírové s buzolou (To už by nás nikdo nikdy neviděl. V primě nás sice z této činnosti fyzikář zkoušel, ovšem za jedna jsem dostala jen díky tomu, že sever byl naštěstí neměnně směrem ke dveřím xD), si nás tedy svolala na chodbu.

Tam nás její dcera, která s námi jela jako dozor, nechala vylosovat si papírek. Vytáhla jsem si dva, tak jsem ten bez hvězdičky mrskla zpátky do sáčku, ale pšt. xD Pak nám řekla, co se bude dít.

Ti s hvězdičkou byli obránci pokladu. Ti s prázdným papírkem měli za úkol prokličkovat mezi hlídkami a po jednom odnést bonbony ze sáčku pasovaného na poklad. Obránci mohli "rytíře" vyřadit ze hry dotekem, ovšem jen pokud u sebe neměl bonbon. Družstva se pak vystřídala a vyhrával ten, kdo ukradl více bonbonů.

Naše družstvo nejdřív bránilo.

Rozestavěli jsme se tedy zhruba do kruhu (no v té tmě to taky mohl být úplně jiný tvar) kolem pokladu nasvíceného baterkou, zaujali místo za stromy (počítám, že sloupy vysokého napětí to nebyly) a čekali, až někdo z druhého družstva dojde lesem až k nám. Což nebylo nic snadného. O půlnoci byla taková tma, že jsme viděli jen obrysy větví proti obloze a kýčovitě rudý měsíc (A tehdy jsem pochopila, po čem mají měsíčky svůj název, ale to jen tak na okraj, ehm...).

Něco zašustělo napravo ode mě, tam, kde měla stát naše další stráž.

"Jirko, to jseš ty?" zeptala jsem se. "Jo." řekl Jirka. Ale taky to mohl být někdo, kdo se za něj jen vydával. V té tmě by to mohl být kdokoli včetně naší třídní, kdyby změnila hlas.

Po chvíli k nám dolehly zvláštní zvuky. Směs praskání větví, tlumených nárazů a šeptavého klení. No a pár vteřin na to nás málem ranila mrtvice, když se ozvalo příšerné ječení. Po chvíli se vysvětlilo, že Jana vběhla Jirkovi do rány a on ji začal pronásledovat. Jenže mezitím na prchající Janu sáhla zezadu Katka, aby ji vyřadila ze hry. Což by vás v půlnočním lese vyděsilo každého. xD

Má služba byla nudná. Několikrát jsem ohlásila svou pozici u stále stejného stromu okolním hlídkám, ale jinak ke mě nikdo nedošel. Asi tak po půl hodině se ozval řev: "Koneeeeeeeec!". Šli jsme na cestu před lesem a tam zjistili, že druhá skupina ukořistila dva bonbony.

Teď byla řada na nás. Dali jsme jim několik minut na to, aby došli na svá stanoviště a pak nás dcera naší třídní vypustila do lesa.

Když člověk stojí, tak mu ta tma nepřijde tak strašná. Ovšem pokud se má v lesním terénu pohybovat, rychle změní názor. Asi tak po dvou metrech, kde vletí do hromady chrastí, což okamžitě musí přitáhnout pozornost všech hlídek. Ve snaze jít potichu jsem zabočila na tišší "cestu". Tišší byla jen do té doby, než se po ní rozlehlo mé klení. Rada: chcete-li jít potichu, nebroďte se kopřivami.

Celou nohavici jsem měla od nějakého sajrajtu (nejspíš bažina pro sebevražedné kolemjdoucí), nohy popálené od kopřiv, ruce podřené od větví, které jsem odhazovala... A když už mě to přestávalo bavit a měla jsem chuť vletět prvnímu obránci do cesty, ab ymě vysvobodil, naráz před sebou vidím baterku. Ha – poklad! A jen kousek ode mě...

Jenže pak jsem byla v pasti – nalevo Romča, napravo Adam. Riskla jsem to doprava (neboť cestou jsem byla svědkem toho, že Romaně pohyb v naprosto příšerném terénu nedělá problémy). Prošla jsem sotva metr za ním, pak zbývalo jen zkřížit cestu zase doleva...

No, nepovedlo se mi to. Ale aspoň jsem se mohla vydrápat na asfaltku apo ní se bez jakéhokoli úrazu dostat k ostatním polapeným.

Naše družstvo prohrálo o dva bonbony. (Ano, nedonesli jsme žádný. xD) Ale alespoň jsme remizovali v počtu ulovených klíšťat, jak jsme zjistili při popůlnočním odbreberkovávání na pokoji. xD

Když jsem pak ve dvě ráno usínala, napadla mě děsivá myšlenka – tohle všechno byl pouze první den našeho výletu. Co bude proboha dál?