Kurz programování, na který jsem se přihlásila, spěje do svého finiše. Takže pokud se vám zdá, že jsem tady na blogu málo, nepletete se. Jakmile si Aťule dá obědového šlofíka, běžím pro talíř s obědem a pak čučím do počítače. Ale ne na tento server. Na čím dál víc podivnější věci, které tvořím:

Poznáte?

Jak jsem již naznačovala na konci předchozího článku, konec srpna mě zastihl v nedobrém rozpoložení. Potácela jsem se v nejistotě svého profesního směřování, až to hezké nebylo. Dvouleté rozšiřující studium, byť v kombinované formě, bylo zatím nad mé možnosti, a jednorázové pedagogické semináře pod ně, neumožňovaly jít do hloubky témat a taky, co s nimi na mateřské? Kde si nové poznatky ověřit v praxi? A co když se do toho školství nevrátím?

Chvíli jsem váhala nad cizími jazyky. Dokončit Nuevo ven 1? Udělat si konečně aspoň FCE? Začít třeba s němčinou? Jenže témto úvahám chyběla jiskra, která by podnítila opravdové zapálení pro věc. Nebylo to ono. Až počátkem září mi Facebook přihrál post, který mě zaujal.

"Kdybych se přihlásila do kurzu, hlídali byste o víkendu Aťuli, abych se mohla učit, kdybych přes týden nestíhala? Je to na tři měsíce." zeptala jsem se Toma a mamky. Oba, znajíce mé studiachtivé já, mě podpořili.

"A co je to za kurz?"

"Programování pro začátečníky..."

"Ohohó!" zahalasil můj drahý a div že se neplácal do kolem. "Hohó!"

A tak začal po pletení košíků další díl seriálu Tisíc způsobů, jak vám může na mateřské jebnout.

Srpen má vždycky po mých narozeninách už takovou tu nedělní pachuť. Když teď nechodím do práce, očekávala bych, že vymizí, ale ne. Druhá polovina léta je vždycky méně uvolněná, co se dá dělat. Ale i tak srpen přinesl spoustu hezkých chvil.

První měsíc v novém domě. Hledání systému, režimu, místa pro každé žďorbo. A taky měsíc, kdy jsem si zase trochu čuchla ke společenskému životu. Měsíc, který má tu nejletnější atmosféru ze všech.

Takové jaro jsem ještě nezažila. Co duben začal, květen a červen rozjížděl ve velkém.

Delší dobu jsem se tady neobjevila. Na píše jsem zavítala často, ale z mobilu se mi nechtělo psát články a mnohdy ani komentáře, vysílat z hotspotu data a připojit se s notebookem žralo spoustu baterky, a tak jsem se až teď dočkala a otevřela notebook - včera, po šesti týdnech zde, nám přišli zapojit wifinu. Prosím vás, neptejte se, proč tak pozdě...

Tento duben byl... vskutku aprílový. Od začtáku až do konce.

Jaro je tady a babku to láká ven. I Aťku to láká ven. Takže když drandí v kočárku nebo babka osedlá kolo a já jdu hlídat dědu, beru s sebou proutí a kroutím, co to dá. Děda tak byl svědky mnoha mých experimentů, povětšinou úspěšných, a kupodivu jsem v něm projevila zájem o disciplínu, kterou by nikdo nehádal. Kdyby nám někdo před čtvrt rokem řekl, že mu budu vysvětlovat košíkářské základy, smáli bychom se oba. Konec srandy, další košíky jsou na světě a já si čím dál tím víc říkám, že se nemám za co stydět!

Březen, za kamna vlezem. Nejradši bych se toho držela, ale čekalo mě vyřizování spousty věcí. A několik překvapení.