Tlapka | Červencové momentky

První měsíc v novém domě. Hledání systému, režimu, místa pro každé žďorbo. A taky měsíc, kdy jsem si zase trochu čuchla ke společenskému životu. Měsíc, který má tu nejletnější atmosféru ze všech.

Počátkem července jsme se tady zase všichni sešli pod jednou střechou. Zatímco my "mladí" jsme tvořili předvoj, naši přijeli definitivně až teď. Řemeslníci konečně vyklidili prostor a řekli nám, na co ještě nemáme sahat, aby to zaschlo, a nejakutnější fáze přestavby (totální rekonstrukce koupelny a vybudování kuchyně v bývalé pracovně) byla hotová - přesně včas, aby v ní nemuseli fungovat babka s dědou - řemeslníci odjeli v poledne a sanitka s dědou dojela o půl druhé. Mamka přivezla babku a oba psy a sousedi za záclonkami si hryzali nehty, kolik nás ještě dorazí. Poslíček s komínkem šesti pizz je asi zrovna neuklidnil. Do toho tu byla teta, která jako zdravotník doprovázela dědu v sanitce, a na skok dorazila i Katka, takže se to tu jen hemžilo lidmi. S Katkou jsme vysmahly z chaosu doma a na procházce udělala Aťuli zase pár nových fotek na památku.

Po státních svátcích začala ta pravá sranda. Kromě Toma se vrátila do práce po "dovolené" i mamka, a já tu zůstala sama s Aťulí, dvěma zpitomělými psy a nervní babkou, která nemohla nic najít a co čtvrt hodiny opakovala, že si tady nezvykne, a co půl hodiny měla záchvat nadšení z každé nové poličky. Velmi ráda jsem se tak chopila možnosti jít do místní sámošky. Což znělo jako fajn únik z reality, dokud jsem cestou špatně nezabočila a místo na kopci vyšla v půlce kopce. Značně prudkého a dlouhého kopce, v ohromném dusnu a s kočárkem, který jsem musela tlačit před sebou. Propotila jsem triko, ale příště už jsem si dala pozor, šla správnou ulicí (tou cesta trvá asi pět minut volným tempem, ehm) a z nákupů se stala příjemná kratochvíle. PROTOŽE CO JINÉHO DĚLAT S DĚCKEM, KDYŽ NEUSTÁLE NĚKDE PADÁ NEBO NA NĚJ NĚCO PADÁ. Půlhodinka v obchodě byla vysvobození a ještě na mě vždycky dýchla ta vesnická atmosféra zde - pláty na lasagne ani těsto na pizzu tu nekoupíte, ale mají pastičky na myši, pevný podpalovač a na nástěnce inzerát, že hledají traktoristu.

Nás spíš než úroda tížily odpadky. Původní dva majitelé vystačili s jednou popelnicí, nás bylo šest a jedna žalostně nestačila. A to jsem ještě vzorně třídila odpad do provizorních pytlů, protože ty od obce jsme taky ještě neměli. Jenže přihlásit k pobytu jsme se ještě nemohli, protože stále probíhaly změny na katastru. Prosím vás, sehnat popelnici trvá TŘI TÝDNY, a to byli všichni, se kterými jsem mluvila (asi 8 lidí, kteří si mě mezi sebou přepojovali), velmi ochotní. Divili se, že chcme popelnici, když podle jejich tabulky tady už dvě máme. A nemůžeme snížit množství odpadu tříděním? Do toho babka měla výlevy, že to je hrůza a že jestli má chudák důchodce házet bordel do škarpy. Držte mě.

Vtipný byl taky můj výlet na magistrát, když jsem nás konečně mohla přihlásit k pobytu. Můj boj s nefunkčním parkovacím automatem a bloudění rozkopaným městem i zákeřně symetrickou budovou úřadu, navíc s kočárkem, kterému pětkrát upadlo kolo, by vydalo na samostatný článek. Ale vyřídila jsem, co jsem potřebovala, Tom zařídil zprovoznění wifi... A za tři týdny byla i ta popelnice, jupí.

Kromě těchto dílčích úspěchů bylo zabydlování boj. Tom chodil do práce a já jsem celodenně hlídala Aťuli, která prochází tím kouzelným věkem, kdy neustále vymýšlí neotřelé způsoby, jak se někde svalit, praštit a podobně. O nějakém vybalování tedy nemohla být řeč. Ta trochu času, kdy si hrála bezpečně, spala nebo se zabavila v jídelní židličce, padla na vaření, praní a základní údržbu bytu, ať nám to tu nespadne na hlavu. A zvládla jsem taky jeden nákup v Pepcu, kdy jsem pořídila nezbytnosti do kuchyně a špajzu a měla z toho až nemístnou radost. Skoro jsem nemohla dospat, až druhý den dojede Tchyňka, pohlídá Aťku a já udělám ve špajzu pořádek. Jestli je tohle dospělost, potěš koště.

Udělala jsem si ale i radost trochou společenského života. Po dvou letech jsem si zašla ke kadeřnici. Našla jsem jednu, co měla volný termín ještě před svatbou, Aťku svěřila tatínkovi a hurá do města. "Za hodinku budu zpátky," rozloučila jsem se. Chtěla jsem jen zastřihnout, žádné barvení, nic. DVĚ HODINY se se mnou mordovala. Holička si spustila patro vlasů, aby mohla stříhat, pak ještě půlku ubrala, pak ještě... Ilustrační hlášky:

"Vy jste asi dlouho nebyla stříhaná, že? A doma s tím asi taky nic neděláte, co?"

"Vám asi nepadaly vlasy po porodu, že? Minulý týden jsem tu měla taky mladou maminku, ale té teda zbyla desetina vlasů, co vám."

"Proboha, toho je..."

"Proboha..."

"Takové vlasy máte v rodině všichni?"

Třikrát v průběhu stříhání zametala horu vlasů a myslím, že se jí celkem ulevilo, když jsem konečně vypadla. Ale určitě se jí neulevilo tolik, jako mně v novém sestřihu, protože ta tíha a teplo z mého vlasového porostu přestaly být pohodlné zhruba před rokem. :-D

Tom mě pak, když už jsem vypadala konečně k světu, vytáhl na rande. Mamka vzala Aťku do kočárku a po zakoupení zmrzliny se naše cesty rozdělily. Poprvé po dlouhé době jsme spolu byli sami a bylo to vážně osvěžující. A taky jsme museli trochu potrénovat odloučení od Aťky, protože posledního července nás čekala událost měsíce - Terčina svatba!

Na rozlučku jsem se nedostala, ale svatbu jsem si nechtěla nechat ujít, ačkoliv mě jímala hrůza z outfitu a cesty. Terka měla mood board (pro mě novinka, jsem totálně out, ehm), do jakého stylu by se svatba včetně hostů měla ladit. Tento styl je vizuálně líbivý, ale zcela mimo můj styl, a já si opravdu v tom bordelu nehodlala pořizovat šaty na jednu příležitost. Ale rovnou mi nabídla, že mi jedny šaty půjčí, takže paráda! Sladěné boty a kabelku mi věnovala babička a hurá. Sice nechápu, že jsem na sobě měla stejné šaty jako o 15 cm nižší Terka (a taky, jak v nich chodí, protože i já jsem je tahala po zemi), ale nakonec jsem si celou akci užila a prý jsem vypadala i dostatečně reprezentativně.

Jako řidička už jsem tolik parády nenadělala. Cestou nás čekal uzavřený most těsně před cílem, a tak mi mamka nastavila navigaci, aby mě táhla oklikou. Do toho zrovna ten den probíhal v areálu Landeku festival, takže jsem musela posílat SPZ auta pro zařazení do seznamu hostů s povoleným vjezdem do areálu. Dopadlo to tak, že jsem s jásotem, že jsme tady (protože po chodníku proudily davy festivalově oblečených lidí) dojela až k uzavírce a chtěla se prokázat pozvánkou na svatbu - a policajt, který strážil vjezd na uzavřený most, mě odpálkoval, jestli vidím ten zákaz vjezdu, nebo jestli jsem vozidlo IZS, že se hrnu dál. Ano, navigace mě navzdory nastavení neomylně táhla přes tu uzavírku. Takže jsem dostala zdrba a na nejbližším parkovišti se zhroutila, že to nestihneme, nevím, kde jsem a jak se tam dostaneme. A proto mám svého muže, který si našel trasu přes jinou navigaci a navedl mě na správnou objížďku. :-)

Takže družička byla na místě a mohlo se začít. Dostala jsem kytici a krátké zaškolení, co se po mně žádá. No, pláč ještě před obřadem, když jsem viděla nevěstu s tatínkem, jak čekají v zadní místnosti, se nevyžadoval, ale prý nevadí. :-D Novomanželé byli úžasní, ano si řekli, krásné to bylo... Akorát jsme se zdrželi jen na obřad a hostinu, protože Aťka volala... A já byla nervózní, že jsme skoro hodinu cesty od ní. Vědět, že skočím do auta a za deset minut jsem u ní, užili bychom si svatbu déle, ale holt si ji dělali na míru novomanželé pro sebe, ne pro nás. :-) Ale aspoň jsem tam na okně nechala svou vypocenou siluetu, protože místo u jediného okna, které navíc bylo natočené směrem, odkud pražilo slunko, zbylo zrovna na mne.  :-D Stála jsem tam celý obřad, cítila, jak na mě šaty plihnou, slzy se mísí s potem a tou trochou šminek a obdivovala Terku, která sice stála při obřadu ve stínu, ale měla ve svých princeznovských šatech tak patero spodniček ("Kur*a, já mám mokro v botách," svěřila se mi pak, když jsem se jí omlouvala za upocené objetí. :-D).

No, konec dobrý, všechno dobré. :-) Ale trocha srpnové pohody by nám prospěla, tak prosím? :-)