Tlapka | Srpnové momentky

Srpen má vždycky po mých narozeninách už takovou tu nedělní pachuť. Když teď nechodím do práce, očekávala bych, že vymizí, ale ne. Druhá polovina léta je vždycky méně uvolněná, co se dá dělat. Ale i tak srpen přinesl spoustu hezkých chvil.

Asi se už nebudu vyjadřovat ke stěhovhání, protože bych pořád omílala totéž dokola. Bordel, krabice a postupné zvelebování a úklid, stále šnečím tempem. Ale přece jen už zbývalo více času i na jiné věci. Třeba jako když nám mamčina kamarádka poslala dvě obří krabice oblečků po dceři, takže jsem ZASE měla všude krabice s hadrama a musela je natřikrát přebrat, abych zjistila, že body s rukávy už se v Aťčině velikosti skoro nedělají, protože TAK velké děti už nosí normální trička. :-D Ale co, aspoň už má Aťka oblečení snad až do školky.

Nejvíce jsem se odbrzdila v kuchyni. Pro někoho banalita, ale pro mě představuje vaření velkou výzvu. Bez čichu mám oslabené i vnímání chutí a dochutit správně jídlo je jako střílet se zavázanýma očima. Hlavně, když vařím jídlo, jehož recept ještě nemám dost nakoukaný. Ideálně bych nové jídlo připravovala nejprve s někým a psala si poznámky, pak pod něčím dohledem a pak možná někdy sama. Což jaksi není reálné, že. Ale v srpnu jsem si tak nějak řekla, že tahle kuchyň je moje, nový pomalý hrnec už mám taky svůj, a tenhle pres ze mě trochu opadl. Takže když mi můj drahý zmínil, že už dlouho neměl plněné papriky a dal by si, neřekla jsem mu ani tu první myšlenku, co mě napadla ("Ses posral, ne? To jsem ještě nikdy nevařila!"), ani tu druhou ("Se chceš posrat, ne?"), ale zakurtovala jsem Aťku do židličky, aby mohla koukat, uhnětla masovou směs a nacpala ji do paprik, papriky do pomaláče i se základem na omáčku a kuličkami ze zbytku masa. V následujících dnech jsem si užívala radosti, že se nikdo neotrávil a dokonce to prý fakt chutnalo dobře. :-D Povzbudilo mě to k pokusu o falešnou svíčkovou, upekla jsem kuře (od těhotenství nerada manipuluju se syrovou drůbeží, takže zase pokrok), upekla jsem brownies, cookies a vyzkoušela jsem i domácí kynuté těsto na pizzu. Zanedbatelné kroky pro většinu lidí, značný pokrok pro mě. Hlavně ten pocit, se kterým jsem vařila. Sestřásla jsem většinu "Co když to bude nežratelné, škoda surovin." i "Kolik se tam dává toho koření?" a nahradila to: "No bože, kdyžtak si to Tom dochutí nebo si koupí nudle u Vietnamce". A ejhle, bylo to dobrý. Všecko. Byť první sušenky svou velikostí místo dezertu vydaly za hlavní chod.

Bez obav, že si na mě sousedé budou ukazovat, že to je ta, co jsme k ní volali hasiče, a ona jen dělala omáčku, jsem tedy vyrážela do ulic. Překvapilo mě, jak se chovají lidi ze sousedství. Mávají Aťce do kočárku, pozdraví, jen tak se zeptají, jak se nám tu líbí, holčička z vedlejší ulice vždycky odchytí a donese Aťce ukázat kočku... Jedna starší paní nám dokonce přes plot podala pět jablek (výtečně sladkokyselých, přesně, jak to mám nejradši) utržených přímo ze stromu. Prostě takový příjemný kontakt a jinak absolutní klid. O opadnutí dlouhodobého stresu, co se zase bude o víkendu dít za plotem, a o tom, že Aťka mohla konečně na polední spaní ven, ani nemluvím. Jo a taková perlička. Zjistila jsem, že ve vedlejší ulici bydlí kamarádka, co s námi chodila na bakaláře, ale když odložila bakalářku, nějak se nám vytratila ze života. A to taky tehdy žila v jiném městě, a teď se tu takhle sejdeme. No, možná, už mi dvakrát slíbila schůzku a vždycky z toho sešlo, ale náhoda je to pěkná. :-)

Místo ní jsem tady přivítala na návštěvu babičku, zaregistrovala Aťku u nové pediatričky, vyřídila další věci na magistrátu, dotáhla realizaci dárku pro Ivu a došlo i na mé narozeniny. Přijala jsem gratulace a pak se zanořila do pracně získané se/... a depky. Poslední dvojkové narozeniny. Aaaaaa! Pamatuju si mamčiny časopisy, které hlásaly, že ve třiceti je člověk už dospělý, nezávislý, ví co chce a umí si za tím stát. A já se raduju, že upeču kuře, tvl. Když měla třicet mamka, chystala jsem se do třetí třídy a nepochybovala jsem o tom, že je prostě dospělák. Chodila do práce, studovala, starala se o mě a byla prostě můj jistý bod. A já? Rok před třicítkou slavím, že upeču plněnou papriku. Radost ze všech těch malých pokroků zmizela a objevily se pochyby, jestli je to dost.

Utěšovala jsem se tím, že mám Aťku. Že spousta mých kamarádek a spolužaček by už děti třeba chtěla, ale nemá s kým. A že já v tomhle už mám ohromný náskok, protože ruku na srdce, vzít se můžeme i později, ale když chcete děti a nechcete si je uplést jen tak s nějakou náhodnou známostí, aby prostě už bylo dítě... Pamatujete na ten díl Přátel, kde se řeší třicátiny všech a Rachel počítá, kdy by se mělo co stát, aby stihla děti v době, kdy to plánovala, a zjistila, že už musí znát jejich otce? Tak to mám na mysli. Tím nechci říct, že ve třicítce musejí všichni povinně rodit a ve třiceti plus jeden den je pozdě, ale je dobré v tom věku vědět, jestli o ty děti vůbec stojím, a jestli ano, tak jak jim připravit dobré podmínky, že.

Díky Aťce jsem se v tomto ohledu trochu uklidnila, ale spíš mi začala vrtat hlavou práce. Práci mám. Ale nejsem si jistá, jestli to po ohromných změnách během mé mateřské bude místo, kam se chci vracet. Došlo mi, že s dítětem není o čtvrtinu větší úvazek, vydávaný nám za standard, to pravé ořechové. Uvědomila jsem si, že zrovna náš zaměstnavatel sice nemá problém se zkrácenými úvazky, ale že mi ho odkýve, když budu dělat na dohody. Což bylo přijatelné po promocích bez praxe, ne po třicítce s děckem, že. A vůbec, co když nastoupím někam jinam? Neměla bych ještě využít šanci a zkusit i něco mimo obor?  Nadšená z Ivina nadšení, když dostala můj dárek pro ni a holky k narozkám, už jsem si chtěla podat přihlášku k dalšímu studiu. Ale pak mi došlo, že přislíbené hlídání na dobu přednášek je fajn, ale kde vzít ty hodiny na samostudium? A zase jsem couvla. Pořád si říkám, neblbni, kdoví, co bude za ty dva roky, co ještě můžeš být doma. Třeba už budu podruhé těhotná. Třeba se to v práci změní zase tolik, jako za tu dobu, co jsem pryč. A třeba přijde nějaká šance jinde.

No, co vám budu povídat. Nebyla jsem v optimálním rozpoložení a nějaký bod, ke kterému bych mohla směrovat, jsem dost potřebovala. Noooo... a určitá možnost, jak minimálně trochu zabavit hlavu něčím jiným přišla hned vzápětí. A jestli moje pletení košíků je úlet, tak tohle je druhý out v dějinách šachu. :-)