Osm let na gymplu jsem běhávala kolečka v tělocvičně, jejíž jednu stranu tvořila horolezecká stěna. Občas mi bleskla hlavou myšlenka, že bych to mohla zkusit, ale nikdy jsem se tomu reálně nepřiblížila.

A pak jsem odmaturovala a stěna se mi doslova vzdálila. Začala jsem hrát tenis, chodit do fitka na lekce jumpingu a bosu. Což jsem si ohromně užívala a zdálo se, že této kombinaci zůstanu věrná, jenže pak mi zdraví vystavilo stopku. Už tři měsíce před operací jsem musela najet na klidový režim. Domnění, že je to jen pauza, mi vydrželo až do lázní. Tam jsem se velmi pomalu rozhýbávala, protože můj povolený pohyb za posledního půl roku čítal jen chůzi po rovině a do schodů. Domů jsem se vracela obohacená o zkušenosti s novými typy cvičení zdravotního typu a doporučení se na jumping a kardio bosu vykašlat. No a jelikož nejsem v situaci, kdy bych chtěla něco riskovat, musela jsem se začít poohlížet jinde.

Mezitím začala lézt Niki, moje spolužačka z výšky. Takže slovo dalo slovo a na několikátý pokus se nám povedlo dohodnout společný termín.

Nebudeme si nic nalhávat. Už delší dobu mám pocit, že tahle blogplatforma skomírá. Ale víte co?

Shoda náhod mě dnes dovedla na můj téměř tři roky starý článek. Zatlačila jsem slzu nad některými nicky, po kterých se dávno slehla zem. Až bude úplněk, zavyju na měsíc na jejich počest (jo, ty prázdniny už fakt ceklem potřebuju). Zdá se mi, že byť několik skvělých lidí přibylo, není jich zdaleka tolik, jako kolik se nám jich vytratilo z očí.

Bylo by to smutné čtení, kdyby skrz něj neproskavalo tolik skvělého - že mnozí tady stále ještě jsou. Že to Damn Girl tehdy nezabalila, ale drží se doteď. Že se Lvice nejen chtěla přidat ke srazu, ale dokonce ho právě ona zorganizovala! Že se ten sraz sakra vůbec konal, a oslavné články pak vycházely dalších čtrnáct dní! Vždyť je to skvělý!

Pokračování lázeňské vzpomínky. Zatlačuju slzu v oku. Jak mně tam bylo dobře!

Až na Máňu, teda.

Co se mi domů přistěhoval můj drahý, snažím se předstírat hospodyňku. V úklidu mě to moc nepopostrčilo, utírání prachu mě nebaví pořád stejně, ale učinila jsem značné pokroky v kuchyni. Vařím častěji a více střídám jednotlivé recepty. Zatím to sice pořád není nic těžkého, ale přece jen se můj repertoár rozšiřuje (i když pokud svěřím volbu mému drahému, stejně skoro vždycky skončíme u chilli con carne). 

Mnulý týden dotáhl z obchodu kilo mrkve, přiečmž doma si hovělo dalšího půl kila mrkve z předchozího nákupu. A když jsem se ho ptala, co mám jako vyrobit z tolika mrkve, aby se nezkazila, obratem opáčil, že mrkvánky. Ty kdysi dávno jednou nebo dvakrát upekla babka. Kde se mu to vynořila v podvědomí, těžko soudit, nicméně zatnula jsem zuby a pustila se do toho. A protože ten recept je naprosto jednoduchý, výsledek báječný, k jaru se báječně hodí a tato rubrika dlouhodobě zeje prázdnotou, podělím se o něj s vámi!

Už dlouho mi v hlavě leží článek, kde bych shrnula své lázeňské zážitky. Pondělní apríl mi však připomněl speciální epizodu mého pobytu, která si samostatný příspěvek zaslouží.

Tohle téma se vrací naprosto pravidelně. Vždycky dvakrát ročně a občas ještě nějaká vlnka mezi tím. Přesto si nevybavuju, že by někdy zarezonovalo tady.

Jak se my, píšáci, stavíme ke střídání času?

Myslím, že po minulém článku si dlužíme zase něco veselejšího. A tak je tady hláškový speciál o oblíbené deskovce Carcassonne, kterou k Vánocům mamka koupila, abychom tmelili rodinu (ha, ha, ha... au). Podstata je jednoduchá: budujte svoji říši a nenápadně při tom blokujte rozšiřování konkurenčních impérií (mamka by řekla naserete se tam). Činíte tak pomocí kartiček, které k sobě postupně přikládáte na podobném principu jako v dominu - jednotlivé části krajiny na sebe musí po všech čtyřech stranách navazovat. Pravidla jsou velmi jednoduchá a stačila jedna cvičná hra, abyste si je osvojili.

Zjistila jsem, že tato hra má také toponomastický potenciál. Hlavně, co se týče zakládání měst. Města vynáší nejvíce bodů, zejména v případě, že se vám je povede uzavřít, aby nikde netrčela do prostoru neohraničenou stranou bez hradeb.

Dlouhá cesta za něčím, na čem vám už léta ohromně záleží, ale nevíte, jestli to na konci opravdu čeká.

Jakou muziku si pustíte na cestu? :)

Nebudu vám lhát. Když jsem ve stísněném vykachlíkovaném koutku, který mi dost připomínal sprchy v koncentráku a jehož strohost zrovna nemírnily dvě kovová madla v zadní stěně, lapala po dechu a nechala na sebe prudkými proudy chrlit přívaly teplé a ledové vody, nebylo mi do skoku. Bylo mi vlastně docela děsně, odpočítávala jsem každou vteřinu a snažila se nekurvovat nahlas. Z prvního studeného střiku se mi postavily a opadaly snad i chlupy na nohách, co jsem si za poslední dny nestihla oholit. Voda se navíc odrážela od příliš blízkých stěn (ale díky bohu za ně, protože jsem se musela o něco opírat při otáčení) a prudce mi stříkala do obličeje, což kvůli čočkám nesnáším. Celkově nesnáším studenou vodu.

Jenže v koncentráku nebyly ohromně milé sestřičky, které vám na konci toho martyria donesou prostěradlo, abyste si ty oči mohli protřít, nenabídnou vám židli a vodu, naštěstí už do skleničky, na vzpamatování. A tak musím hodnotit svůj lázeňský pobyt velmi pozitivně.