Už dlouho tady nebyly hlášky z naší domácnosti. Co si budeme nalhávat, máme tu teď veselo. Vlastně nejen teď. Pořád se něco děje.

Dlouhá cesta za něčím, na čem vám už léta ohromně záleží, ale nevíte, jestli to na konci opravdu čeká.

Jakou muziku si pustíte na cestu? :)

Nebudu vám lhát. Když jsem ve stísněném vykachlíkovaném koutku, který mi dost připomínal sprchy v koncentráku a jehož strohost zrovna nemírnily dvě kovová madla v zadní stěně, lapala po dechu a nechala na sebe prudkými proudy chrlit přívaly teplé a ledové vody, nebylo mi do skoku. Bylo mi vlastně docela děsně, odpočítávala jsem každou vteřinu a snažila se nekurvovat nahlas. Z prvního studeného střiku se mi postavily a opadaly snad i chlupy na nohách, co jsem si za poslední dny nestihla oholit. Voda se navíc odrážela od příliš blízkých stěn (ale díky bohu za ně, protože jsem se musela o něco opírat při otáčení) a prudce mi stříkala do obličeje, což kvůli čočkám nesnáším. Celkově nesnáším studenou vodu.

Jenže v koncentráku nebyly ohromně milé sestřičky, které vám na konci toho martyria donesou prostěradlo, abyste si ty oči mohli protřít, nenabídnou vám židli a vodu, naštěstí už do skleničky, na vzpamatování. A tak musím hodnotit svůj lázeňský pobyt velmi pozitivně.

Tak jsem si všimla, že se nám tady šíří nějaká trudomyslnost. Zdá se, že píše.cz zachvátila podzimní krize.

Ráda bych vás pobavila. Ale bohužel jsem

a) podlehla taky

b) byla o víkendu mimo domov, a tak vám ani nemůžu popsat tu kalamitu, která se tu rozpoutala, když děda posunul čas na klasických hodinách v bytě, zatímco na elektronických nechal původní, protože ty se přece přenastaví samy. Což by bylo ok, kdyby tak neučinil už v sobotu dopoledne a bez babčina vědomí. Komedie to prý byla skvělá, ale zdokumentovanou ji bohužel nemám.

A tak nám nezbývá nic jiného, než skvělá Píseň proti trudomyslnosti!

Takže sborem - tři, čtyři!

Tam kde hy-, tam kde hy-....

A vlastně nám to i hezky ladí s těmi víkendovými oslavami, že?

A s posunem času...

Nemáte poslední dobou pocit, že se pohybujete v kruhu?

Po dvou týdnech neaktivity se sluší prohodit, že žiju. Že je mi docela fajn. Že se snažím vytěžit něco z toho, jak krásně zatím je. Nesbírám žádné extra zážitky, to ne. Ale spíše si užívám klidnou pohodu.

I když musím přiznat, že když jsem se z práce snažila dostat z práce na schůzku do blízké kanceláře, tak to byl spíš ten adrenalin.

Svatba proběhla dobře. Moderovala jsem několik her před devadesáti lidmi a musela jsem mluvit do mikrofonu. Naběhala jsem se tolik, že se mi rozpadly podrážky střevíčků.

A když jsem kroužila po sálu a monitorovala, jestli všechno běží, jak má, když jsem se dívala, jak si hosté povídají nebo jak spolu tančí páry, ať už k sobě patřících nebo promíchaných hostů, když jsem se chodila nadýchat na zahradu a postupně se stmívalo, až před půl nocí začaly padat hvězdy...

Bylo mi dobře jako už dlouho ne. Jít za svědka bylo to nejsmysluplnější, co jsem za dlouhou dobu udělala. A kdo ví, jestli vůbec někdy. 

A když jsem se dívala druhý večer zase na hvězdy, nestačila jsem se divit, kolik jich je. Chtělo to jen nechat či přivyknout si na tmu a viděla jsem jich každou minutou víc a víc, včetně pásu Mléčné dráhy. Uprostřed města!

A když nějaká hvězda padala, věděla jsem, co si přát.

Dnešní článek bude tak trochu one-man show. Takové to, když se někdo usilovně snaží o fórek a publikum se nakonec směje jen jeho trapnosti. Odpusťte mé maličkosti. Bud zcela upřímná, chci vydat v únoru ještě jeden článek, abych držela tempo 3 článků za měsíc, ale momentálně nemám energii na dlouhé vypisování. Nicméně už delší dobu si plánuji udělat výběr z Twitteru, protože při jeho procházení se mi vybavují lecjaké okamžiky, které by jinak upadly do zapomnění. Obávám se, že Twitterem nepůjde listovat do nekonečna...

Záložka Rozepsané vždy poskytne nějaký poklad, když není čas psát. :) A tyhle hlášky tam leží už ostudně dlouho. Takže hurá do nich!

Nemám čas. Kriticky. Jakože fakt. Tak aspoň pár stručných hlášek. A protože jsem už několikrát byla na kvízu, brzy se můžete těšit na speciál hlodů z něj.

Léto končí a já jakožto ohnivé znamení Lva, závislé na slunci, uvadám spolu se zahradou. Pár hřejivých vzpomínek si ale ponesu jako niterní ohniště celou zimu - naše výletování s Tomem, večery prosezené nad psaním svého příběhu, víkend s Boudiccou... a pak samozřejmě hlášky. Vzhledem k létu jsem si jich většinu odnesla právě ze zahrady.