Letní drobečky

Léto končí a já jakožto ohnivé znamení Lva, závislé na slunci, uvadám spolu se zahradou. Pár hřejivých vzpomínek si ale ponesu jako niterní ohniště celou zimu - naše výletování s Tomem, večery prosezené nad psaním svého příběhu, víkend s Boudiccou... a pak samozřejmě hlášky. Vzhledem k létu jsem si jich většinu odnesla právě ze zahrady.

Ne vždycky mě však zahrada těšila. Jako když mamka sekala trávu a setla mi i mé zasazené fazole.

"Boože, tak ti ty kořínky obrostou znova!"

"No nevím, doufám, že jim zůstaly aspoň ty kořínky!"

"Tak si tam máš udělat plotek, ať poznám, kde začíná záhon!"

"Jistě. Ovšem nesměl by to být živý plot, že jo."

To babka, ta si své rostlinky chrání pečlivě. Jako třeba drobnou sloupkovou třešeň, na jejíž korunu navlékla ohavný pytel, takže vypadá spíše jako malý vodojem.

Já: "Proč jsi tak strašně zřídila tu třešeň?"

Babka: "Protože tam je asi pět třešniček, tak ať to nesežerou ptáci."

Já: "A fakt tu musíme mít stromek, co plodí pět třešní?"

Babka: "To není na úrodu. To je na okrasu."

Naštěstí jsem v minulém semestru absolvovala předmět Umění a kýč, takže vím, že estetika je věc ošidná. A díky filosofii zase vím, že všechno je relativní.

Já: "Zase pijete víno? Vám to včera nestačilo? Ředíte si to aspoň?"

Babka: "To je voda."

Já: "Červená voda?"

Babka bez mrknutí oka: "Ředěná voda."

A babce je třeba věřit. Ví, co chce.

Děda: "Na, spadlo mi deset korun. Jestli si je zvedneš, tak si je nech."

Babka: "Drobné neberu."

Jindy ale spolupracují nečekaně pěkně. To takhle vyjdete do svěžího letního rána na balkon a o patro pod sebou slyšíte hlasy.

Babka: "Auuu... nervi to tam tak!"

Děda: "Nekvil a drž!"

Babka: "To se tam nevejde!"

Děda: "Tak tu díru pořádně roztáhni!"

Babka: "Pozor! Vždyť protrhneš to střevo!"

Co je děda v důchodu, holt rád zkouší nové věci.

A výroba domácích klobásek není jen tak. Každé hobby má své náročné stránky.

Já: "Prý chodí rád na houby."

Mamka: "To se divím, vždycky býval docela hlučný."

Nicméně, má pravdu. V lese máte být zticha, i když nejste zrovna myslivec.

Samostatný článek by si zasloužilo budování nové zahradní houpačky, jenže nemám odvahu se v tom nimrat tak detailně a oživovat stará traumata. Tudíž jen stručně. Navzdory mým návrhům "počkejte do pátku a my to s Tomem složíme" se do toho pustil děda. A můj drahý jen bez dechu protočil panenky a pak se s dlouhým povzdechem chopil nařádí. Vrávorající torzo houpačky skrývalo spoustu nelogických zvláštností.

Já: "A to ti nebylo divné, že na jednu stranu dáváš jen dva šroubky a na druhou stranu cpeš čtyři?"

Děda:"Tam je spousta zvláštnách věcí."

Můj drahý dlouho, předlouho hloubal nad jedním ukotvením u střechy. "Panebože, to musel být nějaký debil, co tohle projektoval. To vůbec nedává smysl. No ale když už to tak bylo..."

Děda (tiše, ale pevně): "Já netvrdím, že to tam bylo."

Za pět minut můj drahý páčil ven z díry šroubek, špatné velikosti, nacpaný navíc do otvoru v opačném směru, než měl být. "Musím se tomu chlapovi omluvit. Nebyl to takový debil, jak jsem myslel."

Šroubků nás potrápilo víc. Vlastně skoro všechny.

Tom k dědovi: "Jak se vám prosím vás povedlo narvat tak velký šroub do tak malé díry?

Děda (hrdě): "Těžko, však to taky nešlo!"

Celkově děda sledoval naše počínání s klidem, čistým svědomím a snad i určitou hrdostí na své výsledky: "Ne, my nejsme babráci, my máme jiný styl práce."

Tom (asi za dvě hodiny): "Výborně. Podáte mi prosím ty šroubky, co jsem vám dal?"

Babka: "Na. Jééé!"

Tom: "Co se stalo? Kde jsou?"

Babka: "V trávě."

Zabralo nám to dva dny, z čehož první odpoledne jsme celé strávili tím, že jsme kontrolovali šroubek po šroubku, jestli je správně velký šroub ve správně velké díře. No a půlku jsme museli, často dost pracně, vydolovat ven.

Můj muž to shrnul jasně: "Kdybychom to dělali od začátku sami, tak to stihneme mnohem rychleji, než když se vám vaši snažili pomoct."

Děda: "A to jsme to už předtím třikrát předělávali!"

Konečně jsme skončili. Piplačka neskutečná. Místo rozchechlaného hebla, které se i ve vánku kymácelo jako při vichřici, stála bytelná, festovní, masivní dřevěná houpačka, která má naši zahradu zašlechťovat podle záruky celá dlouhá léta.

Děda tuto změnu okomentoval prostě: "Toho naděláte. Na první pohled to vypadá stejně."

Vzala jsem svému drahému z ruky kladivo. Jsem člověk pochybovačný, ale o jednom nepochybuju. On mě musí mít fakt rád. :-)