Mé introvertní já utrpělo v říjnu dost těžké zásahy a už se jen tak bezmocně plíží někde po podlaze do rohu. S hrůzou zjišťuju, že se sice těším, jak v listopadu uberu a vrátím se ke své normě, ale tenhle měsíc v jednom kole jsem si, je fér to přiznat, dost užila. Dlouhodobě by mě to nejspíš zabilo, po dobu jednoho měsíce to byla skvělá zábava.

Léto končí a já jakožto ohnivé znamení Lva, závislé na slunci, uvadám spolu se zahradou. Pár hřejivých vzpomínek si ale ponesu jako niterní ohniště celou zimu - naše výletování s Tomem, večery prosezené nad psaním svého příběhu, víkend s Boudiccou... a pak samozřejmě hlášky. Vzhledem k létu jsem si jich většinu odnesla právě ze zahrady.

Ano, někde na časové ose mezi mým drahým, Cayenne a Julčou jsem zahájila nový semestr i já. Poslední regulérní, dalo by se říct, protože v letním už mě čekají "jen" souvislé praxe, diplomka a státnice. Tudíž si užívám poslední zápolení o sestavení rozvrhu, poslední opravdu pravidelné dojíždění, poslední čtyřhodinová okna mezi předměty prosezená na chodbách a ve studovně. A v neposlední řadě poslední čtvrtrok v těsné blízkosti Terky a podobných živlů.

Jak už jsem naznačovala, plánovali jsme letos s mým drahým projet Moravu. Souhrou okolností jsme ve výsledku vyráželi na jednodenní výlety, hlavně protože nám vyhořelo ubytování. Protože jsme si však za 690 korun koupili týdenní jízdenku Českých drah, mohli jsme jezdit do aleluja tam a zpátky. A víte co? Užili jsme si to snad mnohem více, než kdybychom si sbalili bágly na týden a jezdili od čerta k ďáblu. :-)

Zřejmě takový pokyn přišel od fakultního rozvrháře. A vůbec ze všech směrů. Tohle fakt nesnáším, když třeba celý týden hnípete doma, nikdo nemá čas nic s vámi podniknout, a pak se nakupí tři akce na jeden den, stejný čas, jen místa diametrálně odlišná. Aaaaaaa!

Léto v sobě nese příslib volného času, který chci pokaždé efektivně využít a pak ho většinou prošustruju na blbostech. No a co? Možná právě tohle potřebuju a při zpětném pohledu jsem toho zase tak málo nezvládla. :)

Znáte situaci, kdy něco plácente, ono se to vžije a pak léta balancujete mezi vžitým omylem a realitou? Až před zhruba dvěma roky jsem zjistila, že můj strýc Mirek se nejmenuje Miroslav, ale Vladimír. Uklidňuje mě trochu jen to, že mamka na tom až do puberty byla podobně. :-D Znám to však i z druhé stránky...

Jak dlouho to je, co jsem tady připomínala výjimečné sportovní faily, kterých jsem se dopustila? Pár dní. A už píšu další kapitolu. Tentokrát jsem povýšila na úroveň přímo olympijskou.

Varování: článek obsahuje ve zvýšené míře patos a je to kýč jako bič. Ovšem myslím to upřímně, jako vždy. :-)

Halo, halo, tak už se to stalo, právě teď je to 10 let funguju v internetové sféře na svém blogu. Čtenáři ze samých počátků... no, nevím, existují ještě takoví pamětníci? Asi skoro určitě - ne. :-D Tehdy jsem ještě nespamovala tady, ale na blog.cz. Na píše.cz trávím "jen" posledních 8,5 let.