Se zmenšením rozsahu projektu 101/1001 na polovinu se nepřímou úmerou protáhl interval, v jakém cítím o něm psát. Až mě překvapilo, když jsem vzala do ruky zvýrazňovač a odškrtala si tucet položek, kterých se mi povedlo dosáhnout za prvních 9 měsíců.

Tak jsem prý slyšela, že na srazu píšáků se uzavřela dohoda, že o něm každý napíše. Protože jsem odcházela jako první (což je moje tradice, ale tentokrát mě to fakt mrzelo), nevěděla jsem o ní. Ale kdo jsem abych narušovala trendy? Spoustu jsem jich začala, a klidně je pro jednou ukončím - protože pokud vím, můj report je poslední chybějící. Vždyť už o srazu stihli napsat i ti, co tam nebyli! :-D

Pro mého drahého nastalo těžké období. Matka Lvice, partnerka Lvice, tchyně Lvice, její tchyně Lvice. A všechny ho přesvědčujeme, že Lvice jsou nejlepší. Už několikrát se zapřísáhal, že dcera Lvice by ho asi položila. A hádejte, co chci já. :-) Tak jsme aspoň pozorovali zdálky vtipnou situaci i mamčiny kámošky. Má dva syny, po vzoru Ivy je nazývejme Starší a Mladší. Každý z nich je ode mě o dva roky. Starší loni dostudoval, Mladší už dávno, protože je všechno, jen ne studijní typ.

Mladší požádal o ruku svou slečnu, svatba se měla konat letos na jaře. A tak, když pod stromečkem byla fotka z ultrazvuku, všichni začali jásat a vznikl chaos, neboť ke snímku se neplánovaně přihlásil Starší. Což bylo Mladšímu a jeho slečně líto, protože oni chtěli, zatímco Starší to neplánovali. No ale nesmutnili dlouho, za pár týdnu v tom lítaly oba páry. :-D A jako bonus i jejich sestřenka, takže na svatbě Mladšího jsem byla jediná netěhotná našeho věku.

Svatba proběhla dobře. Moderovala jsem několik her před devadesáti lidmi a musela jsem mluvit do mikrofonu. Naběhala jsem se tolik, že se mi rozpadly podrážky střevíčků.

A když jsem kroužila po sálu a monitorovala, jestli všechno běží, jak má, když jsem se dívala, jak si hosté povídají nebo jak spolu tančí páry, ať už k sobě patřících nebo promíchaných hostů, když jsem se chodila nadýchat na zahradu a postupně se stmívalo, až před půl nocí začaly padat hvězdy...

Bylo mi dobře jako už dlouho ne. Jít za svědka bylo to nejsmysluplnější, co jsem za dlouhou dobu udělala. A kdo ví, jestli vůbec někdy. 

A když jsem se dívala druhý večer zase na hvězdy, nestačila jsem se divit, kolik jich je. Chtělo to jen nechat či přivyknout si na tmu a viděla jsem jich každou minutou víc a víc, včetně pásu Mléčné dráhy. Uprostřed města!

A když nějaká hvězda padala, věděla jsem, co si přát.

Tak jsme Katku vdali. Nejvyšší čas dořešit její rozlučku. :-)

Končili jsme tedy ve chvíli, kdy má za cíl jako zastávku nejdůležitější papír v domě.

Přála bych vám viděl ten bordel, ve kterém teď sedím. Takový ten stav, kdy se vám vysype hlína z květináče a vy si řeknete: "Echt, však co, to je to njemenší."

Znáte moji babičku, znáte mého dědu. A teď si představte, že tihle dva potřebují doma vymalovat. Vzhledem k tomu, jak atypický máme obývák, nepřipadá v úvahu jiné řešení než zaplatit odborníka. Ovšem vystěhovat si musíme sami.

Páteční večer, po zabydlení chaty, měl být jádrem celé rozlučky. Takové ty pasáže se striptéry, šerpováním nevěsty a podobně. Já ho měla v plánu vyplnit hrou, kdy se Katka pomocí luštění různorodých šifer dostala k dárku, který jsme pro ni nakonec přece jen měli k dispozici.

Problém byl, že Katka se nám ještě před odstartováním celé akce trošku povznesla do nálady, protože jsem se zdržela v kuchyni přípravou občerstvení...

Po dvou týdnech už se hodí napsat, jak probíhala rozlučka. Některé věci už jsou promlčené a rozhodně už jsme všichni střízliví. Ne, fakt, byli jsme hodní. A měli jsme kvalitní pití, takže nám bylo ráno dobře.

Odjezd byl nervózní, jak jste si mohli povšimnout i z posledního příspěvku. Dárek nakonec dorazil, čtvrt hodiny před naších odjezdem. Můj drahý už byl smířený s tím, že ho tu prostě necháme, počká na dárek a pak za námi dojede vlakem. Tedy - autobusem, vlakem, jiným vlakem, autobusem. Takže se mu setsakra ulevilo, když dárek převzal. A mně taky.

Postupně jsme do auta naložili naše bágly, půjčenou bečku piva i s chlazením, spacáky, velkou tašku jídla... v Ostravě totéž, přistoupili další dva hoši. Ano, na rozlučce nevěsty bylo více mužských než žen, to víte, áj-tí. A pak začala jízda, divočejší, než samotná rozlučka.

Poslední týden se mi změnily všemožné plány, mám za sebou velmi výživné tři dny, ale hlavní bod zůstává - jedu na svou první rozlučku se svobodou. Vtipné je, že ji rovnou organizuju jako svědek. Odjezd za dvě a půl hodiny a dárek je pořád někde v dodávce. Nemám sbaleno. Ale mám nasbírané celé vetešnictví rekvizit, kilo a půl chilli con carne v plechu a objednala jsem soudek piva, takže NĚCO mám.

Zvládla jsem čtyřicet Mongolů v chráněné památkové budově, zvládnu snad i osm lidí na chatě, byť jsem do včerejška nevěděla, jestli je v Dolní Lomné nebo Dolní Lhotě.

Možná proto mi ještě nedochází, že jsem se dočkala, že začínají prázdniny. Takže první školní rok jsem jakž takž zvládla, ale další výzva čeká.

Mějte se krásně, užívejte volna i za mě, komu je dopřáno, a já se vám po příjezdu ozvu s triumfálními nebo ostudnými historkami.

Jak jsme se učil ve staroslověnštině.

Buoh při nás stuoj.