V troskách aneb José nepřijel

Přála bych vám viděl ten bordel, ve kterém teď sedím. Takový ten stav, kdy se vám vysype hlína z květináče a vy si řeknete: "Echt, však co, to je to njemenší."

Znáte moji babičku, znáte mého dědu. A teď si představte, že tihle dva potřebují doma vymalovat. Vzhledem k tomu, jak atypický máme obývák, nepřipadá v úvahu jiné řešení než zaplatit odborníka. Ovšem vystěhovat si musíme sami.

A tak jsme sladili směny všech chlapů v příbuzenstvu, aby nám pomohli vystěhovat věci, protože děda s babkou nám nic platní v tomto nejsou a já s mamkou taky nezvládneme všechno, že jo. Žádná přehnaná emancipace! I tak to ale vypadalo tak, že strejda stěhoval skříně, kam mamka řekla, cestou mu babka řekla, že to ale patří někam jinam a zatímco se šel mamky, která zatím balila něco jiného, zeptat, kam s tím krámem teda, tak skříň děda cestou do koupelny převrátil. Řevu a bordelu, kam se podíváš. Kleli jsme u každého kýče, a že jich naši schraňují požehnaně.

Já: "A co je tohle za hrozný obraz?"

Mamka: "Nechcete to vyhodit?"

Babka: "Opovaž se! To je originál!"

Já: "Originál? A čí?"

Mamka: "Neznámý malíř."

Nakonec jsme ale přece jen vměstnali celou kuchyň, obývák a chodbu do ložnice a na balkón. Všude šustí igelity, fólie a lepicí pásky. Babka vaří ve dvou hrncích, co jsme jí nechali k dispozici, a děda okupuje balkón, což je jediná výhoda současných veder, protože ti dva by se do ložnice už opravdu nevešli, kromě toho, že by teď měli po ruce spousty věcí, kterými by po sobě mohli házet, až by se poštěkali.

Navíc jsem se k malování připojila i já, protože můj pokoj to potřeboval už delší dobu, ale loni z malování sešlo, když jsem na poslední chvíli po státnicích našla práci. Čili můj pokoj je vystěhovaný por změnu v našem obýváku a kuchyni, spím u mamky v lonžici. Neuklizeněji máme monetálně na zahradě...

Kromě toho jsem však stihla i dědovi krapet promluvila do duše, jestli mu není líto, že celé dny jen hraje karty na počítači nebo luští křížovky. Fakt, jednu za druhou. Myslím, že to dělá už na autopilota, že už ty křížovky ani nevnímá. Tak jsem se ho zeptala, proč si něco nepřečte nebo třeba nesestaví fotoalbum ze svých cest po Evropě. Brblal, poslal mě, kam slunce nesvítí, ale večer za mnou přišla mamka, ať jdu dolů, že se dědovi sekla čtečka a teď nadává, že "babu už vydupali a teď neví, jak ji zamordujou".

Takže jsem šla spravovat tablet. E-knihy i program dědovi stáhl kamarád, ale teď už asi kamarádi nebudou, protože celý program je v angličtině (kterou děda absolutně neumí) a po pár stránkách se pravidelně sekne a objeví se dřevěné pozadí. Text prostě zmizí. Když se to děda snažil vyřešit, postupně se mu spustilo hlasité předčítání, nastavil si samovolné posouvání stránek v nejvyšší rychlosti a zvětšil si okraje z 25 pixelů z každé strany na 25% displeje, takže se mu na každou stránku vlezlo tak deset slov.

To se mi nějak povedlo vyřešit, takže děda se spokojeně pročetl k mordu a jeho vyšetřování.

Zdálo se, že vše se v dobré obrací.

A pak mamce zazvonil telefon. Volal malíř, že nepřijde, protože je v nemocnici.

To bylo před týdnem. Během té doby jsem čistě náhodou sehnala kontakt na jiného malíře, který si na nás udělal čas. A tak od včerejška, po dvou týdnech v igelitu a komínkách věcí v každém zákoutí, začínáme malovat. :-)

A jak si horko užíváte vy?