Pondělí 11. 8. 2008
Počet objevených výjezdů z Hradce: 1 (na to, že jsme jeli do centra, celkem slušné), objeveno papírnictví: 1, zakoupeno tužek: 3 (rozjezd), počet rozhovorů v cizích jazycích: 1, počet použitých jazyků: 3 + zmutované verze (osobní rekord)
Pondělní zapnutí televize sice žádnou medilovou zprávu z Pekingu nepřineslo, ale alespoň jsme mohly s čistým svědomím vyrazit do centra Hradce. Opět jsme se beznadjně zamotaly na obou rondlech, postupně přijely k nemocnici ze všech tří stran a nakonec skončily na výpadovce směrem na Brno. :-D Takže nezbylo než se na prvním vhodném místě otočit, vrátit se a pak konečně dojet oklikou k centrálnímu náměstí.
Cestou jsme zjistily, že řidiči v těchto končinách jsou o hodně klidnější a slušnější než u nás na Ostravsku. Zato chodci prochází klidně středem křižovatky, vždycky mimo přechod a nejlíp za zatáčkou. Pokud se vůbec rozhlídnou, pak jim řítící se auta vůbec nebrání ve vkročení do vozovky. A cyklisti! Maskovaní sebevrazi. Jedou si po prostředku, v koloně předjíždí zleva zprava, zabít (se) málo.
*rybníček v podzámčí*
Moje Tužkománie se naplno projevila hned na prvním náměstíčku, na kterém jsme zaparkovaly. Nedivte se, tuším, že Koh-i-noor je firma se sídlem v jižních Čechách a tak mají v každém městě podnikovou prodejnu. Větší výběr za nižší ceny. Tak jsem tam vtrhla a málem explodovala blahem. Když jsem se zeptala prodavačky, jestli má barevné tužky nebo nějaké se vzorem, nabídla mi sice prvně pastelky, ale pak vytáhla z jedné z milionů poliček obrovský keramický květináč, který sloužil jako stojánek na tužky. A že jich tam bylo, a kolik verzí! Nakonec jsem si koupila jednu s potiskem puzzle (tu už mám, ale je moje oblíbená, tak se ona i její čas pomalu krátí), jednu zlatou (stříbrnou už mám z loňska) a jednu zelenomodrou s fialovými květy). Kromě toho jsem objevila velké předkreslené šablony pro barvy na sklo, tak jsem si vzala taky hned tři.
V tomto radostném opojení jsem s ostatními zasedla do předzahrádky hospůdky na náměstí a daly jsme si něco k pití. Mamka si dala Birell a jako vždycky mi nechala zbytek, který už se jí nechtělo dopíjet. A protože bylo teplo a pivo hasí žízeň nejlíp, k večeru jsem měla vypěstovanou solidní závislost na alkoholu, který v Birellu vůbec není. :-D
Přesunuly jsme se za kulturou a navštívily muzeum, jehož hlavní atrakcí byly Krýzovy jesličky. Sedmnáct metrů dlouhý, dva metry vysoký a stejně široky betlém s pohyblivými jesličkami a komentářem. Po jeho vyslechnutí se v místnosti zhaslo a jemně podsvícený betlém se dal do pohybu. Ovce se pásly, kováři kovali, kamzíci na skalách bojovali svými rohy parohy, kominík lezl z komína... a do toho všeho hrály z reproduktoru koledy. V srpnu. :-D Mě to nijak nerozhodilo, neboť mamka měla narozeniny a při té příležitosti koledy zpívá - nikdo neví proč - skoro pokaždé. Abychom si rozuměli, tak alkohol s tím nemá nic společného. :-D
Následoval další přesun, opět do hospůdky na kafe, Birell a oběd. Když jsme se zvedaly k odchodu, odskočila jsem si na záchod. Jedna kabinka byla volná, ale nefungovalo v ní světlo, tak jsem musela čekat. V tu chvíli se tam přihrnulo asi pět francouzských slečen. Podívaly se na mě a rukou mi pokynuly k otevřené kabince. Už jste někdy Francouzkám vysvětlovali ve všech možných a nemožných jazycích, že na záchodě nesvítí světlo? :-D Nakonec se do té kabinky narvaly všechny a nastřídačku stejně zkoušely rozsvítit. :-D
Po obědě jsme se vydaly na zámek. Prošly jsme se po zámeckých zahradách, koupily u pokladny pohledy a známky, vstupenky ne, protože jsme měly zamluvené lístky na večerní prohlídku. Na jednom z komínů známku měli hnízdo čápi, za zámkem byl jeden z tisíců jihočeských rybníčků, zvenku vypadal zámek pěkně. A tak jsme se stavily do poslední hospůdky (kolikátá dnes už? :-D) a pak se vrátily na pokoj, protože osmnáctá hodina se blížila a já si vyžádala, že alespoň na shrnutí olympijského dne se budu moct podívat, když už o všechno dění přijdu. Olympiáda je jen jednou za dva roky a už tak jsem o velkou část ochuzena, tss. :-D