*Lidi, právě jsem objevila sérii článků o naší srpnové dovolené. Pokud chcete opožděný report, čtěte dál. :-D Ach ta aktuálnost... Takže: je srpen 2008, den po začátku LOH v Pekingu a část naší rodinky jede na dovolenou do jižních Čech... Komentáře neřešte... Ono tento článek už zveřejněn byl, ale kvůli nedopsanému pokračování jsem jej dala do rozepsaných a našla jej až teď. :D V tom množství...*
Sobota, 9. 8. 2008
Počet získaných medailí: 1; počet ušlých kroků: 1 000, ujeto kilometrů: zapomněla jsem to zkontrolovat; počet kilometrů zájížděk a bloudění mimo Hradec: 0, počet zbytečně ujetých km při hledání hotelu v Hradci: 27; počet objevených výjezdů z Hradce: 3.
Ráno před odjezdem na naši týdenní dovolenou v Jindřichově Hradci jsem strávila seděním před televizí a čtením těch pitomě prťavých titulků. No koho by nezajímalo, jak dopadla naše Katka Emmons? Přiznávám, když se o ní mluvilo jako želízku v ohni, nevěděla jsem, o koho jde. V obraze jsem byla až tehdy, když mi došlo, že byla v Athénách jako Kůrková. No a to jsem začala souhlasit s názorem, že má šanci, ale noční přímý přenos jsem neviděla. A vida, první! Dobře, teď můžou té desetině národa, co si myslela, že nedovezeme ani jednu medaili, určitě vypadnout oči z důlků a dobře jim tak. Hned první zlatá medaile udělená na OH je pro ČR, sláva! Pasivní sport, to je moje, však mě znáte. :-D
Mamka mě krutě odtáhla do auta, kde jsem dění na OH sledovala aspoň ve pravidelných zprávách v rádiu, a jelo se pro Micku. Naše silná trojka vyrazila směrem na západ rychlostí takovou, jak jen to hustý déšť dovoloval. No a já doteď vzpomínám na to, jak se kolona stejně rychle jedoucích aut včetně našeho vlekla vpřed krokem a předjížděl ji kamion. Brzo jsme to vzdaly a zastavily na benzince, kde jsme pokecaly s chlápkem, který si v autě zabouchl klíčky a teď čekal na servis. Už tři hodiny. V tom šíleném dešti. Chudák. :-D
*Typicky jihočeská krajina, jen se kouknout z okýnka a odmyslet si fleky na skle...*
Micka navigovala, mamka řídila a já jsem uvažovala nad tím, jestli jsem si vzala dostatek křížovek, sudoku, knížek, crossiantů a sedativ. Až na posledně jmenovanou položku - teď to můžu klidně říct - ano, měla jsem zásoby dostačující. Cesta ubíhala, nijak jsme nebloudily... Jen v samotném Hradci, kdy jsme rondl u Hypernovy projely třikrát, křižovatku nad centrem dvakrát a Žižkovy kasárny asi čtyřikrát.
"Jeď rovně."
"Rovně cesta nevede."
"Šipka ukazovala rovně!"
"Rovně jakože doleva?"
Zvláštní "křižovatky" tohoto typu byly hlavně v malých dědinkách v s kouzelnými jmény (Stará Hlína, Dolní Pěna, apod.). Postupně si mamka vypěstovala zvyk, že pokaždé, když ji Micka navigovala rovně, zabočila doleva, z čehož později vyplynulo mnoho komplikací a zájížděk, otáčení na uzounkých cestách do jedné ze snad sta Lhot a Lhotek.
Objevily jsme tři výjezdy z Hradce - pokaždé jiný a ani jeden nevedl k našemu hotýlku. Až po půlhodině jsme ho našly. Byl schovaný za areálem JZD a lesíkem, na břehu řeky Nežárky a z našeho pokoje v druhém patře jsme měly vyhlídku na skálu, kde napsal Čapek Krakatit. Daly jsme si v restauraci v prvním patře večeři a šly jsme se pokojně vyvalit na pokoj. Ten byl pěkný, dvojlůžko, samostatná postel, dvě pohodlná proutěná křesla, parapet, který jsem si zamilovala jako sedátko, a na záchodě byla mistička se sušenými bylinkami místo hajzlluftu neboli voňavky. Mám slabost pro takové detaily. :-D
Byly jsme unavené a to jsme ještě nevěděly, že zítra nás čeká cesta okolo Světa... a tentokrát za to nenese vinu špatné odbočení.
*jedna z mála fotek z prvního dne - posezení u Nežárky v pozadí s Čapkovou skálou*