Rok 2018 přinesl spoustu novinek. Zatímco rok 2016 přinášel katastrofy a rok 2017 zase jednu změnu a vlnu energie za druhou, tento rok, budiž pochválen, byl smířlivý. Smířlivý, stabilizační, balanční. Díky za to.

Přišla jsem z třídního srazu. Sešlo se nás něco přes deset, což není tak špatné skóre, když nás maturovaly dva tucty. Jiná čísla však byla smutnější.

Byl to sraz z gymplu. Loni při téhle příležitosti jsme se dozvěděli o prvním "třídním" těhotenství. Za poslední rok proběhla minimálně jedna svatba a dvoje zásnuby. Bylo by očekávatelné, že někomu něco roste v břiše. A tím nemyslím sebe, když jsem v pátek po dvouměsíčním léčení nakonec stejně expresně objížděla region, abych si vyřídila předoperační vyšetření, protože hned první týden v lednu jdu vytahovat cystu.

Jenže ono neroste jen v bříše a jen cysty. Největší šok přišel hned v úvodu se spolužákem, který měl přes hlavu jizvu, protože tam něco má. Neví přesně co, čeká na výsledky.  A i když to bral zvesela a kurvoval hlavně, že mu kvůli toho minimálně rok nevrátí řidíčák, tak to prostě bylo dost... na hovno.

Svou zkušeností přispěl i další spolužák. Loni začal chodit s jednou kočkou a do měsíce jí našli rakovinu prsu. Všecko včas, jak jen to bylo možné bez komplikací, dostala se z toho.

Seděl nás u stolu tucet mladých lidí a už dva měli v naší věkové kategorii zkušenost.

Proč o tom píšu? Takhle veřejně?

Uvažovala jsem, jestli to udělat. Ale musím. Všechny řeči o zdraví zní klišovitě, dokud se něco nepodělá. Není to klišé a stejně totak bude znít.

Prostě, chci říct - jestli si zvažujete dát jedno jediné předsevzetí... Lidi, holky!, choďte na preventivky. Ikdyž jsme stokrát mladí a na první pohled fit.

Takže? Krásné Vánoce vám přeji - a hlavně hodně zdraví donového roku!

Tak jsem si říkala, že už dlouho jsem nerozpoutala nový trend, co vy na to? No? No? Kdo je připraven na pořádnou výzvu? Já vás neslyším!

No proto. Ale tentokrát, vážení, tentokrát to bude fakt nářez. Ale vy to dáte, já vás znám, já vám věřím, že se nezaleknete!

Minulý pátek se mi na večer nakupil program, kvůli kterého se mi nevyplatilo jet z práce na otočku domů. Navíc v té kose, která se v přesném načasování rozvalila krajem, aby mi znepříjemnila život. No, uznávám, tenhle podzim jsem měla štěstí dost dlouho. Ale k věci. Dočkala jsem se zkrátka plonkového odpoledne. Plánovala jsem ho využít tak, že zůstanu v práci a budu opravovat. Jenže jsem nedomyslela, že z úsporných důvodů se hned po obědě vypne topení. A protože máme v kabinetě už tak zimu, ve tři jsem si vzala vestu a za další půlhodinu se sebrala, bouchla za sebou dveřmi a vypadla do teplejších krajin.

Minulý čtvrtek mi psal můj drahý, že je na cestě ze školy, tak jestli se nesejdeme na zastávce a nepojedeme spolu domů. Shodou okolností jsem zrovna končila v práci, tak jsem mu to potvrdila, dokonce s dodatkem, že mi před chvílí psala i mamka, že taky končí - takže nás tam nabere autem a můžeme ho hodit přímo domů.

Myslím, že kdyby věděl, co rozpoutá, jde pěšky.

Tento týden jsme s mým drahým narazili při jedné debatě na něco, co nás asi oba překvapilo. Mě, že jsem si uvědomila, jak je to pro mě důležité, a jeho, že přikládám význam takové... drobnosti.

Míváte doma otevřené dveře?

Tak jsem si všimla, že se nám tady šíří nějaká trudomyslnost. Zdá se, že píše.cz zachvátila podzimní krize.

Ráda bych vás pobavila. Ale bohužel jsem

a) podlehla taky

b) byla o víkendu mimo domov, a tak vám ani nemůžu popsat tu kalamitu, která se tu rozpoutala, když děda posunul čas na klasických hodinách v bytě, zatímco na elektronických nechal původní, protože ty se přece přenastaví samy. Což by bylo ok, kdyby tak neučinil už v sobotu dopoledne a bez babčina vědomí. Komedie to prý byla skvělá, ale zdokumentovanou ji bohužel nemám.

A tak nám nezbývá nic jiného, než skvělá Píseň proti trudomyslnosti!

Takže sborem - tři, čtyři!

Tam kde hy-, tam kde hy-....

A vlastně nám to i hezky ladí s těmi víkendovými oslavami, že?

A s posunem času...

Nemáte poslední dobou pocit, že se pohybujete v kruhu?

Po dvou týdnech neaktivity se sluší prohodit, že žiju. Že je mi docela fajn. Že se snažím vytěžit něco z toho, jak krásně zatím je. Nesbírám žádné extra zážitky, to ne. Ale spíše si užívám klidnou pohodu.

I když musím přiznat, že když jsem se z práce snažila dostat z práce na schůzku do blízké kanceláře, tak to byl spíš ten adrenalin.

Se zmenšením rozsahu projektu 101/1001 na polovinu se nepřímou úmerou protáhl interval, v jakém cítím o něm psát. Až mě překvapilo, když jsem vzala do ruky zvýrazňovač a odškrtala si tucet položek, kterých se mi povedlo dosáhnout za prvních 9 měsíců.