Za dva a půl týdne skládám první ze tří státnic. Kdepak, "nevěřím na život po škole", potřebuju vymyslet, co dál. Zdá se, že se mi nabízí spousta variant, jenže po hlubším zamýšlení se roztřídí do kategorií "nereálné", "docela blbost" a "totální úlet".

Jak rychle přišly, tak rychle odešly. A teď už jenom můj nepříliš oblíbený Silvestr a hurá vstříc roku 2017. Od svých oblíbených sedmiček čekám mnohé a asi ještě více je očekáváno ode mne. Za rok budeme moudřejší. :-)

Vánoce proběhly poměrně tradičně. Vzhledem k tomu, že jsem ještě ve dny, jejichž datum už začínalo dvojkou, řešila zkoušky a formality na studijním, abych mohla v lednu ke státnicím, jsem dárky sháněla ještě později než obvykle. Balení připadlo už klasicky až na Štědrý den. Každoroční boj. Letos jsem samotné balíčky stvořila dost obyčejně, ale pohrála jsem si s mašlemi a uvedla do života nový styl, soukromě přezdívaný ostnatý drát ála pohraničí. Nedělala jsem kličky a mašle, jen jsem natočila konce stužek a izolepou je přichytila tak, aby se táhly po celé délce balíčku. Na placatých dárečcích to moc nevyniklo, ale když jsem zabalila jeden vyšší a užší, tak to fakt vypadalo jako zeď s ostnatým drátem nahoře. :-D

U minulého článku došlo k vážnému otřesu v mém vztahu ke světu. Julča vyjádřila, jistě jen žertem, pochybnost o tom, zda jsem opravdu upekla dort s ovocem. Chápala bych, kdybych psala o marcipánových růžích, ale poházet korpus mandarinkami z plechovky? Tak moc jsem podceňovaná? I ty, bru...tální Julie?

Pohár přetekl. Čas dozrál.

Pořídila jsem si chytrý telefon.

Mé introvertní já utrpělo v říjnu dost těžké zásahy a už se jen tak bezmocně plíží někde po podlaze do rohu. S hrůzou zjišťuju, že se sice těším, jak v listopadu uberu a vrátím se ke své normě, ale tenhle měsíc v jednom kole jsem si, je fér to přiznat, dost užila. Dlouhodobě by mě to nejspíš zabilo, po dobu jednoho měsíce to byla skvělá zábava.

Znáte situaci, kdy něco plácente, ono se to vžije a pak léta balancujete mezi vžitým omylem a realitou? Až před zhruba dvěma roky jsem zjistila, že můj strýc Mirek se nejmenuje Miroslav, ale Vladimír. Uklidňuje mě trochu jen to, že mamka na tom až do puberty byla podobně. :-D Znám to však i z druhé stránky...

Jak dlouho to je, co jsem tady připomínala výjimečné sportovní faily, kterých jsem se dopustila? Pár dní. A už píšu další kapitolu. Tentokrát jsem povýšila na úroveň přímo olympijskou.

Přehoupli jsme se do nového roku a na blozích se vyrojily články bilancující ten uplynulý. I já jsem o jeho sepsání uvažovala, protože tenhle rok byl zvláštní a v mnoha ohledech nepříjemný, takže sepsat a uzavřít tuto kapitolu by mohlo lecčemu pomoct. Nakonec ho nenapíšu, protože mnoho z těch věcí, které se mě dotkly a ovlivnily mé vnímání roku 2015, se nevztahovaly v prvé řadě přímo na mě, ale na mé blízké. A jejich soukromí, byť do značné míry ovlivňuje to moje, sem nepatří. Takže se podívám na přelom roku z jiného hlediska. Říká se - jak na Nový rok, tak po celý rok. Jak při troše zobecnění podle prvního ledna tedy bude vypadat můj rok 2016?

V předvečer svých narozenin usuzuji, že je čas udělat si čas a popsat, jak zvesela si žiju. No, moc zvesela to není. :D

Mamka odjela na dovolenou a protože mi jeden večer zabylo smutno, sestoupila jsem o patro níž ke svým prarodičům. Napadlo mě dělat si poznámky, kdyby padla nějaká vtipná hláška... nějak se to zvrtlo.

Červen utekl jako voda. Nakonec jsem si po jeho trvání docela odpočinula od učení, ale od července na to vlítnu. Nechce se mi, ale musím. Ale děje se i mnoho jiných věcí. A většinou příjemných. :)