Bilancuju, ale Silvestrem to není...

Kdyby někdo zkoumal časy a data publikování mých příspěvků sem, zjistí, že mám ráda určitá čísla a některá se opakují víc než jiná. Například ta dnešní, motivovaná tradicí - vážení, právě teď je to sedm let, co sem píšu. Vypusťte rachejtle a Krakena!

Musím si položit otázku, co je "to", co mě tak dlouho drží při psaní sem a co sem táhne čtenáře. Podle statistik na hlavní stránce píše.cz mám 4. nejlépe hodnocený blog. Mám radost, ale jak to? Můj život je naprosto obyčejný. Nechystám se na Erasmus a ani jinak moc necestuju, nepíšu sem pikantnosti ze svého soukromí, nemám dechberoucí práci a nestuduju prestižní školu. Nerandím s celabritami a nesleduju módní seriály. Nelezu po skalách, nechovám exotickou zvěř a nepíšu recenze. Na cokoli. Neumím se malovat a sakra, neumím malovat ani obrazy, vyrábět dekorace do pokojů nebo aspoň fotit.

*Právě mě odvolala mamka k televizi, ať se jdu podívat na naši oblíbenou scénku, jak Marvan věší obraz. Šla jsem a říkala jsem si, že se nesmím nechat vyvést z této pochmurně hřejivé bilancující nálady. Ale co, ono je to stejné, jako bych se šla podívat dolů - akorát, že děda místo obrazu stále ladí tu slavnou televizi.*

Poslední dobou jsem si říkala, že bych měla dát blogu dočasně vale. A vrátit se za půl roku - s titulem, naprosto šarmantní, překypující inteligencí, krásně oblečená a namalovaná. Projít jakousi impozantní proměnou, kdy by se ze mě stala opravdová slečna, mladá paní, jak mě lidi občas oslovují na veřejnosti (kupodivu je to ta lepší verze, než když se na mě vrhne cizí dítě, chytí se mě za nohy a říká mi mami). Jenže jak se tak na sebe dívám, možná k tomu nikdy nedojde. A jestli jo, tak na tu proměnu chci mít památku!

Ale udělala jsem něco, co by možná mohl být první krok. Inspirovala jsem se u Damn-girl a do pokladničky (plechového double-deckera) jsem si naházela papírky se svými přáními a cíli. Překvapilo mě, jak moc jsem jich dala dohromady. Po nějakém čase (ještě nejsem rozhodnutá, jakém, nejde o sny, které bych si splnila přes noc) ji otevřu a podívám se, která přání jsem si splnila a na která se zaměřím dál.

Jedním z těchto cílů se ale pochlubím /spíš zostudím/ hned. Vážení, já vůbec neumím vařit. Bezpečně zvládnu asi 4 naprosto primitivní jídla. No, bezpečně. Když jsem si naposled stoupla k plotně, vyvolalo to důlní otřes. A to jsem vařila pouhý gryzek (česky tuším krupici), pusťte se pak s klidným svědomím třeba do svíčkové! Zkrátka a dobře, mým cílem je, aby můj drahý, když mu řeknu, že jsem uvařila oběd, nevěděl, že to automaticky znamená zapékané palačinky. A abych někdy mohla uvařit místo mamky nebo babky. Abych byla trochu samostatnější.

Uvažuju nad tím, že bych si tady na blogu založila rubriku. Její trapná prázdnota a váš veřejný dohled by mi mohl pomoct nevykašlat se na to, až se budu za měsíc vymlouvat na bakalářku, státnice a pocit nedostatečné požární ochrany. Ale ještě si to budu muset rozmyslet, protože se nechci zostudit tím, že tady budu jako svůj masivní pokrok publikovat recepty "smícháme A a B, hotovo!" s ohromným nadšením, jaká jsem borka. Teď mě napadá, admin prý umožnil založení druhé zaheslované rubriky, tak budu své kulinářské produkty dávat tam a nikomu nedám heslo!

No, mám o čem přemýšlet. Ale je to optimističtější než pídit se po tom, co lidi sledují na mém nekonečně obyčejném životě /no, Čapek taky jeden takový napsal, a jaká je to klasika!/. Tím se dostávám k tradičnímu klišé "díky, že mě čtete". Ale vy víte, že to myslím upřímně, že jo? :)

Výchozí stav mého vaření.