Tlapka | "No, mamka si tady zapomněla botu..." 3/2

Ano, 3/2! xD Člověk by neřekl, jak se dá rozepsat taková obyčejná historka...

Když jsme se tedy konečně všechny tři dostaly do přízemí, hledaly jsme další řešení rovnice se známou na neznámém místě. A v tu chvíli jsme dostaly další nápad - co když botu někdo našel a odevzdal ji? Třeba tady mají nějaké Ztráty a nálezy. Takže teď nehledáme botu, teď hledáme rovnou celé oddělení. No a proč se namáhat, když je tady vrátnice, že?

Vrátný otevřel skleněné okýnko a zvědavě na nás hleděl. Podle mého názoru už jsme mu dlouho vrtaly v hlavě, když jsme se projížděly výtahy a dobývaly do zamčeného rehabilitačního oddělení.

"Dobrý den!" pozdravila ho Katka. "Dobrý večer by bylo lepší." řekla jsem potichu Kamile.

"Co si přejete?" zeptal se ten chlápek a Katka mu začala vysvětlovat situaci. Bohužel, nezvolila asi vhodnou formulaci, protože jakmile vrátný slyšel "No, víte, mamka si tady nechala jednu botu...", vyvalil oči a mi bylo jasné, že rozšířil řady lidí přesvědčených o tom, že jsme úplní magoři. Přesto nám slušně sdělil, že nikdo mu žádnou osamocenou botu neodevzdal a dokonce nám doporučil návštěvu traumatologie. No nevím, podle mě z toho měl trauma spíš on sám. Taky nás mohl poslat na psychinu...

Traumatologie byla na druhém konci špitálu. Přišly jsme ke skleněné kukani, kde seděla sestra, Katka ji řekla své oblíbené "Víte, mamka si tady zapomněla botu...", sestra vyvalila oči (Nečekaně!) a pravila, že zavolá doktora. Ve chvíli, kdy odkvačila, jsem prohlásila, že je načase opustit prostor, než nám to zatrhnou a skončíme na sedativech na cvokárně. V ten moment však přišel vysmátý doktor (Asi už toho taky měl dost.) a pravil, že botu má. Katčina mamka si ji tam prý nechala, protože už ji nepotřebovala. Pak Katku uklidnil, že tu jednu nohu Katčině mamce neamputoval, ale jen dal do dlahy a ta se holt do boty nevešla.

Konečně jsme tedy získaly kořist, vyměnily si s doktorem pár zdvořilostních a vysvětlujících vět a konečně vypadly ven z toho skrznaskrz prošmejděného špitálu. Samozřejmě, že kolem vrátnice. No a protože ani jedna z nás neměla žádnou tašku, musely jsme tu jednu jedinou botu nést potupně v ruce. Možná proto se za námi vrátný díval tak soucitně. Možná si teď vyčítá, že nás přece jen na tu psychinu neposlal. Možné je všechno, krom jediného.

Totiž že na tuto akci s Katkou a Kamčou nikdy nezapomeneme.

KONEČNĚ KONEC!

Ale jen této historky...