Tlapka | "No, mamka si tady zapomněla botu..." 2/2

Pokračování historky o tom, kterak tři puberťačky zachraňovaly botu ze spárů místního špitálu.

Za vrátnicí jsme se tedy zastavily a spřádaly plány, co dál. Katka nevěděla, na kterém oddělení by zapomenutá bota její mámy mohla být. Řeknu vám, klidně se může místo "hledat jehlu v kupce sena" říkat "hledat botu po špitále". Vymýšlení plánu nakonec zbylo na mně, a to mám prosím přemýšlení přísně zakázané! Ale v nouzi se evidentně hodím.

Podle Katčiných informací se jednalo o černou sportovní botu. No a tak mě napadlo, že kde jinde by se taková obuv mohla nacházet - nepotřebná - než na rehabilitačním oddělení. Vždyť já sama jsem tam v létě chodila! Pravda, nenosila jsem si s sebou tenisky na přezutí, ale to bylo asi tím, že jsem měla předepsanou vodoléčbu. Zkušeně jsem tedy holky vedla do suterénu, po schodech dolů - a tam bylo zamčeno. Není divu, v sobotu večer nebývá otevřeno všude...

Vrátily jsme se zpět k vrátnici a podrobily informační tabuli analýze. Sestavily jsme společnými silami žebříček pravděpodobnosti, kde by se hledaný předmět mohl vyskytovat ("Na ORL asi těžko!") a vydaly se za vítězem - na chirurgii. Nevím, kde na to Kamča přišla, že je toto oddělení ve čtvrtém patře. Vystoupily jsme z výtahu a před náma byla tři stará křesýlka, rozestavěná kolem stolu, kde tři Romky popíjely čaj a zvědavě nás sledovaly. Když jsme totiž došly na konec chodby, zjistily jsme, že je to sice chirurgie, ale lůžkové oddělení. Tak zase chodbou, kolem Romek, do nacpaného výtahu...

Nemám ráda výtahy. A tenhle byl starý, podezřele se klepající a růžový. Není tedy divu, že po tom, co se dveře třikrát neúspěšně pokusily zavřít a my stále trčely ve stejném patře, jsem rázným krokem vykročila zpátky na chodbu se slovy "Tak tímhle křápem nejedu!". Ten stupidní výtah na to evidentně čekal, protože jen co jsem z něj vykráčela, dveře se zacvakly a výtah odfičel dolů nečekanou rychlostí i s Katkou a Kamčou.

A sakra, To není dobré... Nikdy bych do výtahu nevlezla sama. Co teď? Užuž jsem chtěla rozrazit dveře na schodiště a sejít dolů pěšky, ale na poslední chvíli jsem se otočila a vrátila zpět k výtahům, protože co když se pro mě holky vrátí a mineme se? Romky byly evidentně potěšené, že se jim starám o zábavu. Nepochybně to měly jako napínavý film - jak se nakonec rozhodnu?

Možnost, že se mineme, napadla i holky, protože ty na mě pro změnu čekaly dole. Asi po pěti minutách, kdy stále nikdo nepřijížděl (V sobotu večer přeci jen moc lidí nemocničními výtahy nejezdí), jsem vylovila z kapsy mobil (Kupodivu jsem ho měla, kupodivu byl nabitý, kupodivu jsem dokonce měla dostatečný kredit!) a napsala Katce, ať pro mě přijedou. Tak se taky stalo.

Copak si asi myslely ty Romky, když jsem po pěti minutách vletěla do výtahu a vzápětí se celým patrem rozezněl trojhlasý záchvat smíchu?!

TROCHU JSEM SE ROZEPSALA, TAKŽE POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!

Ne, to ještě opravdu není všechno...