Tlapka | "No, mamka si tady zapomněla botu..." 1/2

Po týdnu jsem konečně schopná vám napsat, co jsme s Katkou v sobotu vyváděly. S Katkou a spolužačkou Kamčou. A věřte, stojí to za to, i když kdo nezažil, nedocení... Ale protože to bude dlouhé vyprávění a já sama dlouhé články zrovna nemiluju, rozdělím tuto historku na dvě části.

V sobotu večer měla mamka pozvané kámošky, tak seděly v obýváku a tlachaly. Já jsem se tedy aspoň přihlásila na ICQ, ale ani tam nikdo nebyl. Tak jsem si hověla v útlumu a zvažovala, jestli má cenu volat Katce, když mi jasně řekla, že bude touhle dobou u babičky. Jenže v tu chvíli - zvonek a Katka i s Kamčou u branky... Měla jsem radost, pozvala jsem je dál a chvíli jsme drbaly o ničem a o všem, však to znáte... Pak jsem se zeptala Katky, jakto, že není u babičky. "No, volala mi mamka, ať jdu do špitálu a donesu jí botu. Prý si ji tam zapomněla." Tak přesně takovou odpověď jsem nečekala, ale bylo mi jasné, že se schyluje k nezapomenutelné akci a nudit se tedy určitě nebudu. Jakmile mě tedy přešel záchvat smíchu, hodila jsem na sebe rifle a kabát, sdělila mamce, že odcházím a vydaly jsme se na záchrannou misi.

Cestou jsem se z Katky snažila vymámit, jak si proboha může člověk zapomenout ve špitále botu. Jednu botu, no chápete to??! Jenže
Katka nic nevěděla. Prostě dostala pokyn, ale ne informace. Hmmmm, bezva. Nějak jsme se dostaly k hlodům a tak, když jsme došli k jednomu ze dvou vchodů do špitálu, jsme byly celkem vysmáté. Chvíli jsme zkoušely projít zamčenými dveřmi, ale nepovedlo se. Otočily jsme se, že obejdem špitál a dostanem se dovnitř kolem vrátnice. Jenže v tu chvíli se před námi objevila cizí ženská a vrazila nám do rukou svou kreditku i s PINem a poprosila nás, jestli bychom byly tak hodné, a nevybraly jí peníze z bankomatu, že ona to neumí.

Tomu se říká odvaha, svěřit cizím lidem takovou věc. Jak mohla vědět, že jí nezdrhnem i s prachama? Nejspíš, když nás viděla, jak se vysmáté snažíme dobýt do zamčených dveří, si pomyslela, že sice nejsme normální, ale dostatečně neškodná individua. Nacpaly jsme se všechny do toho malinkého přístřešku u bankomatu a snažily se vybrat peníze. Já sice účet a kartu mám, ale ještě mi nepřišel z banky PIN, takže s vybíráním peněz zkušenosti nemám. Katka už vůbec ne, tak to zůstalo na Kamile. Po několikaminutovém boji, kdy už jsme vydýchaly všech sedm molekul kyslíku, co se do toho přístřešku vlezlo, se nám konečně na displeji objevila otázka, kolik si přejeme vybrat peněz. Dotaz jsme tlumočily ženské, která čekala před bankomatem, protože pod stříšku už se prostě nevešla. A víte, co řekla?! Dvě stovky! Kdybych se k ní prodrala skrz holky, tak ji asi uškrtím na vlastní šále.

Když jsme se už napůl ušlapané dostaly konečně ven na vzduch a podaly ženské dvě stovky a kreditku i s PINem (To jsme ale hodné, že?!), poděkovala nám a zmizela. Chvíli jsme se vzpamatovávaly, pak jsme dostaly záchvat smíchu a cestou k druhému vchodu do špitálu jsme řešily, jestli opravdu vypadáme tak důvěryhodně nebo blbě, že se nám tohle stává v jednom kuse (Ten samý týden nám totiž svěřila jakási stará paní svou peněženku s dotazem, kolik v ní má peněz a jestli jí to bude stačit na rajčata...).

Když jsme však konečně vešly přes vrátnici do nemocnice, humor nás přešel. Katka totiž nevěděla, na jakém oddělení se dotyčná bota nachází...

POKRAČOVÁNĺ PŘĺŠTĚ