Jak jsem se už zmínila, koupila jsem si na sklonku ledna něco, co by pro mě dříve bylo za trest. Jenže tato doba a mateřská dělaji s lidmi divy. A tak, když jsem při hlídání Aťky vařila oběd a stahovala software pro distanční výuku svého kurzu, mě popadla intenzivní potřeba uplést košíček.

Mě.

Uplést.

Košíček.

Potřeba!

K ruční práci chovám obdiv, tím spíše, že sama neumím žádnou. Nešiju, nevyšívám, nepletu, neřezbařím. Kdysi dávno mi babka ukazovala háčkování. Stvořila jsem klubíčko jednoduchého řetízku, každé očko jinak velké a hrozné, a tím jsem skončila. Při představě, že musím něco hezky vystřihnout, se zpotím, a k podobným činnostem usedám a priori dílem zdeprimovaná, vynervovaná a zklamaná z výsledku. Ne bezdůvodně, po zkušenostech. Ostatně i mé vaření vypadá podobně - jídla, která umím, chutnají povětšinou dobře, ale estetické aranžování na talíř, pro-sím-vás!

Jenže myšlenka na pletení košíků nezmizela, dotírala dál. Ani netuším, ve kterém zákoutí mysli se vylíhla, protože v tu chvíli jsem s žádným košíkem nepracovala ani se neříkala, že by se mi hodil. Jenže už zapustila kořeny a nedala se odbýt. Navíc jsem si uvědomila, jak vděčný dárek by to byl pro mé hnízdíví kamarádky, a že i mě a mamku letos čeká oddělení domácností. Takže, když jsem uložila Aťku, probádala jsem internet. Zjistila jsem, že to nevypadá tak složitě, a že základní vybavení nestojí mnoho. No a rozhodla jsem se, že už jsem v životě utratila prachy za větší hovadiny, a když teď povedu ty kurzy, můžu si dovolit obětovat pětikilo. Kontaktovala jsem jeden rodinný e-shop a ochotný majitel mi téměř obratem poradil, co zařadit do začátečnické výbavy. Za pár dní mi doma přistál balík se dvěma svazky proutí a několik hotových den oblých tvarů.