Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

atraktivnistrasilka: Tak vdaná paní nejsem, ale stejně se vetřu s komentářem.
Zaprvé gratuluji! Asi už jsem gratulovala na Twitteru, už si nevzpomínám, ale ještě jedna gratulace do počtu určitě neuškodí.
Zadruhé bych chtěla říct, že v tom jádru sdělení mi hrozně moc mluvíš z duše. Ani já nejsem ten typ, co by chtěl za svatbu závratně utrácet, teda myšleno utrácet za kočičárny. Mě osobně vidina větší svatby děsí a upřímně mě děsí i celé to zařizování. Když na mě někdy vleze chuť vdávat se, vybavím si, kolik bych toho musela zařizovat a platit, a přejde mě to hodně rychle. My navíc máme rodiny a kamarády od Prahy až po Blansko (já jen Praha, Mikyn ten zbytek), takže zařizovat to ubytování a všechno... Až to přijde, bude to strašně složité. Takže u nás je někdy do budoucna ve hře i úplně nějaká miniaturní svatba, trochu jsme o tom mluvili a snad by bylo úplně nejlepší vzít se někde v tramtárii u moře, aspoň dám peníze za něco, co si fakt užiju. Ale ještě se nevdávám, ani to nemám na stole, takže jen čas ukáže, jak se nakonec rozhodneme.

Despacito. Tak to mě opravdu pobavilo. Jinak k prvnímu tanci - byla jsem celkem na třech svatbách a první tanec byl pokaždé koncipován takovým jednoduchým stylem - svatebčané udělali kruh, ve kterém se novomanželé nespecifikovatelně kolébali do rytmu vybrané písničky. Pokaždé to bylo lehounce neformální, uvolněné a rozhodně to svatbě nepohnulo s majestátem.

Držím palce, ať se vše daří!