Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

damn-girl: Jak se říká u nás doma "Jak u blejch na dvoře!" Já si teda beru klíče vždy - jednak, protože bydlím sama a nikdo jiný by mi asi neotevřel a jednak, že už když jsem bydlela s rodičema, byla jsem zvyklá, že jsem si brala klíče prostě vždy, protože člověk nikdy neví, kdo se kdy a kam zase vypaří .
Nejlepší ale bylo, když jsem jednou (naštěstí v létě) šla na koncert a vrátila se někdy o půlnoci. Měla jsem normálně klíče, ale táta nechal zevnitř jedny v zámku a já se neměla jak dostat domů. Všichni telefony samozřejmě mimo ložnici a na noc vypnutý (i kdyby zapnutý byly, nikdo je z přízemí stejně neslyší). Takže jsem se ujala běhat kolem baráku po zahradě a sbírat kamínky, který jsem házela na okno a snažila se je dovolat. Ve finále jsem dostala od tatíka vynadáno, že proč ho budim, když jde ráno do práce a že venku zas taková zima není a lavička tam taky je (díky díky ). Načež jemu vynadala mamka, jestli je normální, že by mě nechal na lavičce