Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

atraktivnistrasilka: Tak gratuluji ke splněným cílům! Se sushi tě částečně chápu. První sushi jsem měla od kamarádky a teda nic moc, ale pak ho dělala babička, pravděpodobně do něj narvala něco jiného, a bylo to daleko lepší. Ale že bych to musela jíst po kilech, to asi taky ne.

A nebyla by to Strašilice, kdyby nezareagovala i na autíčko. Teď sama poznávám, co to je řídit najednou jiný auto. No přiznám se k tomu - odvezla jsem dědovo auto o tři ulice (podotýkám, že ve vesnici ) dál, kde si ho vyzvedl bratranec a jel s ním do servisu. Připadala jsem si chvilku jako největší frajerka. Ale bylo to opravdu jiný, záběr jinde, citlivost volantu úplně jiná, plyn šel taky jinak. Nedokážu si představit, jak s tím "svým" (vyhlídnutým) autem budu jezdit po autoškole, to se budu muset snad rozjezdit někde na poli, páč lepší plácek tady nemám...