Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

boudicca: Mně se ten nápad líbí ohromně, ale je obtížně realizovatelný. Na druhou stranu, u nás stejný systém máme na vysoké (na bakaláři jsou 2 povinné semestry TV), takže při dostatečné snaze fungovat může.

Na střední jsem měla štěstí na výborné tělocvikářky. Moje oblíbená se sama věnovala fitness, a tak jsme s holkami často cvičily zumbu, jógu, na míčích atd. Komu se nechtělo, mohl hrát badec, přehazku nebo cvičit na strojích. Občas nás fitnesska ničila s volejbalem, ten nikomu moc nešel, ale věci jako běh, šplh nebo skákání do písku jsme dělat nemusely. Kdo z holek chtěl raději ke klukům, kde byl režim přísnější a více se hrál fotbal, ten se mohl přidat k nim. Díky tomu jsme cvičily všechny a dokonce jsem se na hodiny i těšila. Přitom na základce byl tělák moje noční můra, nic mi nešlo. Navíc jsme měli na střední hodnocení uspěl/neuspěl, to taky přispívalo k dobré náladě. Kdo na hodiny chodil a aspoň trochu se snažil, ten kladné hodnocení vždy dostal. Stejné to bylo i s výtvarkou a hudebkou. Dodnes s děsem vzpomínám, jak jsem na základce musela zpívat sólo na známky...