radus: Nejlepším dnem mé tělocvičné kariéry byl den, kdy mě odvezli do nemocnice a později přišli na mononukeozu a vyfasovala jsem omluvenku do TV na rok. O díky bože!!! Po roce jsem šla za obvodní (už dospělácké) a ta ze mně za králíka udělala někoho, kdo vůbec nevidí a nemůže na záda tak, že snad ani nechodí O díky podruhé!!!
Na výšce mě tělák minul zcela (znovu díky). Ale před dvěma lety jsem zaběhla 5km Barvám neutečeš, prošla jsem atletickým tréninkem, kdy jsem dokonce dokázala překonat překážky - přestože existuje lékařská zpráva: "Dnes v hodině TV měla skákat přes kladinu, místo toho do ní narazila pravým předním bércem. Zhmožděnina měkké tkáně o velikosti xy, bez porušení. Kontrola zde za týden. V TV necvičí." Pustila jsem se do fitboxu, kickboxu, tančím (i když blbě). Naučila jsem se plavat s výdechem do vody a na jeden zátah dám 50x25m. Loni jsem dokonce usedla na kolo a najela celkově něco přes 500km. Jsem spokojena.
Tvé návrhy se mi hodně líbí!!! Byla jsem asi velmi podobná tobě. Také jsem pevně visela na tyči, také jsem neudělala kotoul dozadu - za pobavení celé třídy. V první třídě jsem se ještě nebála ničeho, i když ta šikovnost tam nebyla (po studiu SPUCHu vím, že mám asi problém s velkým schématem a solidní náběh na dispraxii). Během první třídy jsem nešikovně spadla z lavičky zavěšené na žebřinách (opičí dráha) a od té doby mám blok. Snažila jsem se to řešit, ale nenašla jsem cestu jak to odblokovat. Dokonce i na kole raději sesednu před nájezdem na obrubník či něco podobného. Mám zakořeněný strach, že to nedám a opět si ublížím.
A přesně si pamatuju ten moment z gymplu, kdy nás zavřeli do školní posilovny - moje jediná fajn hodina těláku!