Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

iva: Jejda, klasický případ dvou těl a jedné duše
Od té doby, co existuje nevěra je záležitost dědičných vlastností dost vošajstlich, do toho se radši nepouštět
Co se týče různých (a nejen sportovních)kroužků, taky mám ten dojem, že už málo jich je jenom pro radost místo výkonostních. Speciálně u Mladší byla celkem dřina najít něco na "jen tak" a tenhle sporťák byla vlastně náhoda. Starší jsem nahlásila na parkur (furt mi někam leze, tak jsem potřebovala, aby se to naučila bezpečně, než se o ní pořád bát, co si zlomí a kdy zase pojedeme na chirurgii) a na první schůzce jejich vedoucí prohlásil, že jich vzali nadstav právě proto, že během pár měsíců půlka dětí odpadne, až zjistí, že nedokážou hned všechny fígle jako ve filmech. A že pro ty, co by se chtěli hýbat i jen tak, má ještě jeden kroužek, v podstatě jen sportovní přípravku. Na což jsem suše opáčila, že mám sice ještě jedno dítě, ale na rozdíl od parkuristky dost neohrabané. Vedoucí kontroval, že z neohrabaných dělají ohrabané a příští čtvrtek už Mladší po krátkém, leč intenzivním vyjednávání, až skoro vydírání z mé strany, na zkoušku nastoupila.
Kupodivu jí nadšení stále ještě neopustilo, což mě samozřejmě těší.
Teď ještě najít nějaký kroužek pro mou maličkost a bude dobře