Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

atraktivnistrasilka: Hned jak bude nálada (což už díky maturitce KONEČNĚ bude od zítra touhle dobou), tak tag vyplňuju taky, pro mě je tohle zajímavé téma.

Naprosto se ztotožňuji s tvým postojem ohledně sourozenců. Když jsem byla mladší, tak jsem byla dost ráda, že jsem jedináček, a i vzhledem k tomu, v čem a jak teď žijeme, jsem ráda pořád. Ale teoreticky, bez ohledu na okolnosti, mě to mrzí. Strašně závidím lidem, co ty sourozence mají, přesně jak píšeš, ten parťák chybí, a čím jsem starší, tím to pociťuji víc. Je to něco úplně jiného než kamarádi, ale samozřejmě záleží na tom vztahu. Já sama bych taky chtěla víc dětí, už jen kvůli tomu, ale u mě není vůbec jistý, že je někdy budu mít, takže bych byla ráda i za to jedno, ale to už je jiná pohádka.