Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

tlapka: Ahoj, Nekro, díky za obsáhlý komentář - od tebe se toho vždycky hodně dočtu!
Tu lehkost sama nechápu. Prostě se to tak sešlo a už nejsem ze školy tak vyblázněná. Obávala jsem se, jestli ta lehkost není až přehnaná, ale včera jsem si z nejkomplexnější zkoušky odnesla Áčko, takže na úkor školy to není. Takže snad budu pokračovat ve stejném duchu.
Narážka na těhotenství je jen takový oslí můstek. Zamyslela jsem se nad tím, k čemu přirovnat trvání semestru (protože pololetí ve škole svou délkou neodpovídá) a jako první mě napadl právě trimestr, který navíc nabídl i paralelu se žaludečními nevolnostmi - kterými opravdu někteří mí spolužáci před zkouškami trpí. Nic víc v tom není.
S referáty je to složitější. Taky je úplně nemiluju, ale nedá se říct, že bych nad nimi trávila tolik času jako studiem na zkoušky. Ty se navíc v průběhu semestru skládat nedají, takže jsem ráda, že už mám něco splněno a můžu se soustředit na ostatní předměty a nerozkládat tolik síly do všech směrů, což mně osobně dost vyhovuje, takže referáty beru na milost - ostatně, nemám moc na výběr. A právě referát je něco, co když odevzdám, tak mám klid - ne jako zkoušky, kdy člověk učivo potřebuje do dalších semestrů.
S diplomkou to chápeš správně. Rozhodně mi to přijde jako atraktivnější téma než "Izolovaná slovesa v současné komunikaci", "Dependenční charakteristiky vybrané skupiny substatntiv" či jiná témata, která nám na katedře nabídli. Vždy jsem měla slohovou výchovu ráda (i jako žák/student), zbožňovala jsem práci ve školním časopise a třeba v budoucnu, kdybych se opravdu dostala k učitelské profesi, bych v tom pokračovala. Didaktika mě také "chytla", takže mě oslovilo, že v tomto tématu se oba mé zájmy překryjí. Prostě mě zajímá, jestli se sloh učí dostatečně atraktivně a efektivně - zrovna v komunikační a slohové výchově se otevírají větší možnosti, než u výuky vyjmenovaných slov, tak chci prozkoumat, jestli tyhle možnosti využíváme.
Tady je vidět, že mě ještě až tak neznáš. Jsem ta poslední, koho by lákalo flámovat po hospodách, kouření nesnáším a v jedenáct hodin jsem v posteli snad i na Silvestra, takže žádné tahy do rána a prochlastávání peněz není nic pro mě. Šok nových studentů spočíval hlavně v systému (který má každá škola i fakulta diametrálně jiný, co jsme pochopili) a taky z učitelů - jsou to skvělí lidé, ale typu "samorost". Člověk si na ně musí zvyknout, ale pak na ně nedá dopustit. My už tuhle fázi za sebou máme, takže naše komunikace s učiteli vypadá jinak, než nováčků. Oni teprve zjistili, že to adaptování se je zapotřebí. Někteří se s námi rychle spřátelili a "řádíme" zejména v knihovně, studovně a menze. Žádné výtržnosti, ale když jde spolu 12 lidí, kteří se dobře znají a i v prostředí už jsou zdomácnělí, slovo "řádit" je oproti mnohdy vyděšeným nováčkům docela na místě. Několik nových spolužáků se s námi tedy spřátelilo. "Jiní" by si s námi ke stolu u oběda nesedli a nemají nás rádi právě proto, že... jak to říct. Že se snažíme něco umět a ne jen předměty proplout - "jsme moc důležití". S velkým překvapením tenhle postoj nezaujímají právě příchozí z jiných, větších škol, ale přírůstky z vedlejších fakult naší vlastní univerzity.
Zábava jak zábava, ale ten relax! Taky nejsem růžovofil, ale kamarádka právě ano a jiné balonky odmítla. Růžová se stala barvou její kampaně.
Nemám s bramborovými saláty a různými majonézami ve veřejném stravování dobré zkušenosti, řekněme to takhle. Není to tím, že by mi smažené nechutnalo, právě naopak - ale jíst to ob den mě taky neláká. Nudličky jsou ale prima, je to moje oblíbené únikové jídlo a většinová volba.
Důvod kreditového limitu je jednoduchý - kapacita na předmětech je omezená, tak aby měl každý šanci vepsat se aspoň někam. Jinak by si studenti, kteří měli při zápisu štěstí, mohli zapsat třeba 20 předmětů a na poslední chvíli si z nich 17 odepsat. Kapacita by nebyla využita a případní zájemci by utřeli nos. Na solidaritu nemůžeš spoléhat...
To jsem ráda!